Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy. .

Lao-c'

Jaroslav Havlíček
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2000
ISBN 80-86425-49-5

Petrolejové lampy Jaroslava Havlíčka z prostředí jeho rodné Jilemnice patří mezi nejlepší české psychologické romány, ale všeobecný věhlas románu zajistilo až skvělé filmové zpracování Juraje Herze se strhujícím Petrem Čepkem, který film svým výkonem zařadil do pokladnice toho nejlepšího z české filmografie.
Avšak ani mimořádné herecké výkony nemohly vyjádřit plnou psychologickou rovinu Petrolejových lamp, jež na osudech Štěpky Kiliánové líčí poměry v malém zapadlém městečku na rozmezí 19. a 20. století. Štěpka Kiliánová nebyla se svou mohutnou a zakulacenou postavou nikdy žádná kráska, což samozřejmě žádné ženě nikdy nezabránilo najít si v 19. století ženicha, zvlášť byla-li z bohaté rodiny jako Štěpka, ale ke své smůle se již od malička více přátelila s kluky, převzala mnoho z jejich chování, což dohromady s jejím sebevědomím ale i totálním nedostatkem vkusu v oblékaní, kdy spojovala svou garderobu z velmi pestrých a vzájemně se vylučující částí, způsobilo, že i když měla již třetí křížek na krku, dosud ji žádný ženich nepožádal o ruku - mužští se ji zkrátka báli, protože byla brána jako přesný opak toho, co si potencionální maloměšťácký ženich představoval pod pojmem poslušná žena a matka.
A se vzrůstajícím věkem se jednak množily pomluvy Štěpčiných „přítelkyň“, ale současně i vzrůstala její touha po dítěti, které jak si slibovala zahrne svou mateřskou láskou a vynahradí si tak vlastní dětství se svými nemilujícími a příliš prakticky zaměřenými rodiči, ale v tomto směru nejdále došla ve svých patnácti letech, kdy ji políbil její o pět let starší bratranec a přítel z dětství Pavel Malina, jež tak chtěl v městečku získat pověst neodolatelného svůdce. Ne že by se mu snad někdy Štěpka líbila, právě naopak jí pohrdal jako naivní vesnickou husou, ale lepší objekt zkrátka nebyl k mání.
Štěpka nikdy nepoznala lásku, ani mateřskou ani mileneckou a proto si její potřebu nahrazovala ve svém snění, ve které si mohla splnit vše, co ji ve skutečném životě zůstalo zapovězeno a Pavel byl pro ni vždy pohádkovým princem, byť ho již od onoho večera, kdy byla políbena, již neviděla. - Pavel utekl ze studií k vojsku, jež více vyhovovalo jeho lenivé a poživačné povaze a jako rakousko-uherský důstojník z výše pohrdal svým rodným maloměstem i jeho obyvateli, protože z něj se stal světoobčan. Domů, na statek Ulrychovsko, kde hospodařil jeho otec o dva roky starší bratr Jan, si přijel jen příležitostně pro peníze, aby mohl zaplatit dluhy, jež nadělal v kartách, ale byl-li jeho vztah ke své rodině povýšený a pohrdavý, Jan jej nenáviděl, protože zatímco on dřel od slunka do slunka, Pavel jen hýřil a rozhazoval peníze tak, že kdysi bohatý statek šel pomalu a jistě k záhubě.
A když Pavel po 20 letech činné služby přijel domů na trvalou dovolenou, byl přivítán jen jako trpěný vyžírka až Janovi došla trpělivost a rozhodl se oženit se služkou Karlou, převzít zbylou polovinu kdysi vzkvétajícího statku a Pavla vyhnat.
Skutečným důvodem proč Pavel přijel domů, do toho nenáviděného maloměstečka, byla syfilida, kterou si uhnal během takřka povinných návštěv v nevěstincích, aby dobře zapadl mezi své, a jediné po čem v této poslední fázi svého života, jak si velmi dobře uvědomoval, toužil, byl klid, který mu teď chtěl Jan svou svatbou vzít. Rozhodl se tedy přejít do protiofenzívy a přivést si bohatou nevěstu, jež by zachránila statek před naprostým úpadkem. A onou nevěstou nebyla žádná než Štěpka, jež bez váhání souhlasila, nejen proto, že Pavel byl první, kdo se o její ruku ucházel, ale i proto, že nyní v hejtmanské uniformě se jí líbil víc, než kdykoliv předtím, a stále ještě doufala, že stihne povinout své robátko.
Štěpka jsou nezastavitelnou energií i mnohomluvností dokázala zpracovat i svého otce, jež si velmi dobře uvědomoval, že je Štěpka žádána jen pro své bohaté věno, ale po dohodnutí přesných obchodních podmínek, kdy Štěpce připadne polovina statku, mu nezbylo nic jiného než se poddat, což litoval velmi záhy.
Ačkoliv bylo Štěpce již dávno přes třicet, byla pannou tělem i duší, ale přesto si nedokázala vysvětlit, že se Pavel nikdy nepokusil o manželský život a skoro dva roky věřila výmluvám Pavla, že netouží po dětech. Avšak jak se jeho zdraví zhoršovalo a nemohl již ani řádně chodit, bylo všem jasné odkud pramení Pavlovy potíže a Štěpka jím začala nejen pohrdat, ale ani si jej nevšímala. Zkrátka, vymazala jej ze svého každodenního života, už proto že se musela starat společně s Janem, který se stal správcem její poloviny, o statek, ale i o svou matku, jež ochrnula na dolní končetiny a otec Kilián zemřel.
Pavlovo zdraví se ale zhoršovalo velmi rychlým tempem, s postupující otravou mu ochaboval mozek, který se ale dále bavil tím, že mohl Štěpce ale i ostatním dělat problémy tak, že v době Štěpčině nepřítomnosti, jej Jan odvezl do sanatoria do Prahy, kde po několika měsících zemřel.
Ale čekaly-li všechny závistivé duše městečka, že se těmito události Štěpka zlomí, přepočítali se. Až do otcovy smrti hrála s obrovským nasazením hlavní role v ochotnickém divadle, jež se líbily zejména mužskému části publika a na Štěpku se snesla tichá zloba zhrzených manželek. Ale Štěpka si žila svůj vlastní život, ve kterém se nenechala nikým a ničím omezovat, ale žila jej v souladu se svým nejlepším vědomím i svědomím, jež měla sice omezený rozsah, a občas chybovaly, ale vždycky jen s dobrým úmyslem.
Na statku v Ulrychovku však byla Štěpka nadále brána jako tlustá městská holčička a přístup starého Maliny i Jana se změnil až po smrti Pavla, kdy Štěpka svou energičností i obětavostí přesvědčila oba zatvrzelé sedláky o svých kvalitách tak, že si začali uvědomovat, že ji nyní budou muset brát jako rovnocennou.

»Štěpka mu přišla otevřít a žasla, když ho spatřila v gala. Usmíval se co nejpříjemněji, vrásky se mu rozběhly po tvářích, a již obloukem podával ruku v bílé rukavičce.
„Hleďme i rukavičky navlékl“ - štěbetala překvapená Štěpka - „a dokonce uniformu! Maminka není ještě doma, ale za chvíli ji přivezou z kostela, tatínek je ve vinárně. Přijď jistě před desátou. Oba tě rádi uvidí. A já se tu oháněla hadrem. Ještě že mi napadlo shoditi z hlavy šátek, dřív než jsem ti otevřela. To bys byl něco viděl! Vypadal jsem jako stará baba. Však je to dost, žes přišel. A jsem tak sama doma - jako bych na tebe tajně čekala, že? Opravdu jsem se nenadála. Nestyď se a pojď - tuze se neotírej, vždyť je to jen sníh, sníh je jen voda. Jak ti vržou boty! Ale ty máš asi něco za lubem -- copak to asi je?“
Usmíval se, ale neříkal nic. Odložil plášť a šavli a hnal se dovnitř do parádního pokoje. Usedl ke stolu a zalomil prsty, až zapraskalo v kloubech. Sáhl po kapse s cigaretami, ale zdržel se. Na námluvách se musí umět člověk přizpůsobit. Poposedl, natáhl knír a zase se široce usmál vlčími zuby.
Štěpka letěla do spíže pro obligátní víno a suchary. Sáhl po albu vyloženém na stole, ale obrátil jen několik listů. Nebylo mu do prohlížení. Když se Štěpka vrátila se zákusky a vínem, ležely již na stole jeho karty.
„Řekl jsem přece, že si jednou zahrajeme lízaný mariáš. Já slib splnil a přišel jsem, ty si pěkně sedni a dáme se do toho. Dobrý nápad - ne? Snad se karet nebojíš? Čert v nich není. Hrajeme zadarmo, nic tě to nebude stát. Jistě jsi držgrešle - inu dáma! No, sedej, bylo to ujednáno!“
„Ale Pavle, ty ses zbláznil! Přijdou naši a uvidí nás hrát. Maminka řekne, že karbaním místo modlení v kostele. U ní je to smrtelný hřích, rozumíš? To bys ses u ní moc neuved.“
„Haha - to byl jen žert, Štěpko. Nu, nevadí. Zase je dám do kapsy. Tak ty se bojíš? Myslil jsem, že se ničeho nebojíš, ani mne.“
„Trošku se tě bojím“ - přiznávala se Štěpka. „Býváš tak zvláštní! Mluvíš docela něco jiného než si myslíš. Teď taky. Ráda bych věděla, co bys chtěl říci doopravdy.“
„Taky se to dovíš“ - pravil s přísnou vážností.
„Kdy, prosím tě?“ - vyjekla nervosně. „Ven s tím!“
„Tak třeba tohle: budu se ženit.“
„Ženit se? A s kým?“
„To je otázka! Se svou nevěstou.“
Usedla vedle něho na židli a přilévala mu nové víno. „Ale já nevím nic o tom, že bys měl nějakou nevěstu!“Trochu se jí třásl hlas.“
„Já ji také ještě nemám“ - pošilhával na ni hejtman koutkem oka, pohrávaje si s kartami. Najdu si ji teprve. Hledám ji. Chtěl bych ji nalézti. Proto jsem také přišel. Nevíš o nějaké?“
„Jestli nevím o nějaké nevěstě pro tebe! Copak jsem dohazovačka? Opravdu nevím - ale ty to nemyslíš vážně!“
„Myslím to docela vážně Štěpko. Přec jen budu asi sedlákem.“
„Sedlákem? A co Jan?“
„Ten bude taky dál sedlačit. Já jen přibudu. Už jsme se dohodli.“ - Zřejmě se dobře bavil. Překvapená sestřenka mu dělala radost.“
„Musíš o tom říci více. Vidíš, že ti nerozumím.“
„Tak se podívej Štěpko, hledám hodnou holku, která by rozuměla hospodářství. Nemusela by být nejmladší, ale musela by se umět také trochu chovat jako paní, nemíním se tak docela uzavřít mezi stájí a chlévem. Nevíš o nějaké, která by se nebála vzít si za muže takového nebezpečného chlapa, jako jsem já?“
„No, nevím, mluv proboha sám!“
„Já jsem si totiž myslil, jestli by sis mě nevzala ty.“ Rozložil na stole vějíř karet a zase jej složil. Podíval se jí ostře do očí. Byla červená jako pivoňka. Srdce se jí rozbušilo. Bylo to příliš náhlé a neočekávané. Vypadalo to jako opravdové nabídnutí k sňatku. Snad se jen pošklebuje. Proč by však žertoval tak hloupě?“«

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Nětočka Nězvanovová ; Strýčkův sen (Неточка Незванова; Дядюшкин сон)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2003
ISBN 80-7309-977-2

Tzv. ruský román XIX. století patří mezi to nejlepší, co kdy lidstvo stvořilo, a přesto, že jsou jeho nesporné kvality bez výjimky přijímány, stojí poněkud v pozadí za literaturou francouzskou, anglickou či americkou, ač v přímém srovnání například s dílem Dostojevského, tvoří pomyslnou druhou literární ligu.
Dostojevského dílo je charakteristické svým vnitřním lidským nábojem, ve kterém se snoubí bezedná láska a nekonečné utrpení tak, že je nemožné se Dostojevského hrdiny zcela neztotožnit, protože za jejich osudy stojí skutečné prožitky autora a to ať již vlastní osoby nebo lidí, s kterými se jeho otevřená duše ztotožnila.
Novela Nětočka Nězvanovová stojí sice co do rozsahu i obecného povědomí v pozadí Dostojevského ústředních románů Bratři Karamazové, Idiot a Zločin a trest, ale svou kvalitou se s nimi rozhodně vyrovná a doplňuje tak vnitřní pohled na „ruského“ člověka XIX. století, jež se pro svou nadčasovost může směle použít i dnes.
Vypravěčkou je, jak již název napovídá, Nětočka Nězvanovová, ale příběh samotný je rozdělen do dvou úzce spojitých části: na příběh Nětoččina otčíma a na osudy, dětské vnímání a pochopení světa ze strany Nětočky samotné.
Jefimovov, hlavní aktér pomyslné první části, jež je Nětoččinou retrospektivou pro čtenářovo pochopení pozdějších osudů, hraje jako klarinetista ve vesnickém orchestru jednoho statkáře a milovníka hudby. Seznámil se však s propuštěným kapelníkem statkářova souseda, který byl sice špatný člověk a ještě horší houslista, ale Jefimov se díky jeho radám a především díky svému přirozenému talentu naučil na housle vynikajícně hrát.
Jednoho dne do gubernie dorazil vynikající francouzský hudebník, jenž přislíbil, že se zahraje i u statkáře, který se chtěl naoplátku pochlubit svým orchestrem, ale během noci Jefimov i s klarinetem zmizel. Až za tři došel dopis, ve kterém Francouz odmítl přijet s tím, že utlačoval takového houslového virtuóza, tedy nikoho jiného než Jefimova. Statkář ihned odcestoval ke svému hraběcímu sousedu, u něhož se Jefimov s Francouzem zdržoval, protože nechápal nevděk a pomluvy, kterými ho jeho vydržovaný ale prachšpatný klarinetista častoval. Hrabě, když si tyto pomluvy a lži vyslechl, nechal Jefimova zavřít, aby byl potrestán, ale statkář nemohl v noci usnout a zašel si sám za Jefimovem pro vysvětlení nejen jeho chování, ale i jeho houslového talentu. A Jefimov hrál opravdu nádherně, ale byl nakažen duchem svého italského učitele a nemohl si již více s nikým snášet. Statkář jej propustil a dal mu 300 rublů na cestu do Petrohradu, aby se tam naučil řádně hrát, ale Jefimov vzápětí peníze propil, ničil svůj talent hraním v malých městských a divadelních orchestrech a tak do Petěrburgu dorazil až po šesti letech, ve kterých už nikdy nehrál tak dobře a s takovým zanícením jako oné noci svému statkáři.
V Pětěrburgu se seznámil se svým životním přítelem, mladým houslistou B, který Jekofovova zpětně charakterizoval:

»Oba byli mladí, oba si dělali tytéž naděje a oba měli jeden a týž cíl. Ale B. byl ještě hodně mlád, zažil ještě málo bídy a hoře; nadto byl především Němec a blížil se svému cíli houževnatě, systematicky, podle předem připraveného plánu, dokonale si vědom svých sil, zatímco jeho druhovi již minula třicítka a byl unaven, uštván, ztratil všecku trpělivost a vydal se z prvních, zdravých sil, neboť se celých sedm let trmácel za kus chleba po provinčních divadlech a statkářských orchestrech. Po celou tu dobu ho držela pouze ona věčná, nezvratná idea, že nakonec vybředne z té mizerné situace, našetří si peníze a půjde do Pěterburgu. Avšak tato idea byla mlhavá, nejasná, bylo to jakési neodolatelné vnitřní nutkání, jež nakonec po letech ztratilo svou prvotní jasnost v očích samotného Jefimova. Když přišel do Pětěrburgu, jednal už téměř bezděčně, z pouhé setrvačnosti, a skoro už ani nevěděl, co bude v hlavním městě dělat. Jeho nadšení bylo jaksi křečovité, žlučovité, nevyrovnané, jako by jím chtěl oklamat sám sebe a ujistit se, že v něm ještě nevyhasla počáteční síla, počáteční žár, počáteční zanícení. Jeho neutuchající nadšení ohromilo chladného metodického B., jenž byl otčímem přímo oslněn a přivítal ho jako budoucího velkého génia. Jinak si ani nedovedl budoucnost svého druha představit. Brzy se mu však otevřely oči a dokonale ho prohlédl. Jasně uviděl, že celá ta nevyrovnanost, horečnatost a netrpělivost není nic jiného než bezděčné zoufalství při vzpomínce na zabitý talent; že talent snad ani nebyl tak velký, že víc než co jiného to byla zaslepenost, planá ješitnost, prvopočáteční uspokojení a ustavičná fantazie, ustavičný sen o vlastní genialitě. „Nemohl jsem se nedivit zvláštní povaze svého druha“, vyprávěl B. „Před mýma očima se odehrával zjevně zoufalý horečnatý zápas křečovitě vypjaté vůle a vnitřní bezmocnosti. Nešťastník, uspokojovaný po celých sedm let jedině sny o své budoucí slávě, ani nezpozoroval, že zapomněl na samu podstatu našeho umění, dokonce na základní techniku. Jeho chaotická fantazie mu co chvíli malovala úžasné plány do budoucna. Nejenže chtěl být největším géniem, jedním z nejslavnějších houslistů světa, nejenže už se za takového génia pokládal, pomýšlel ještě stát se skladatelem, aniž znal cokoli o kontrapunktu. Ale nejvíce mě udivovalo,“ dodával B., „že tento člověk při své naprosté nemohoucnosti, při zcela nepatrných znalostech techniky umění, měl tak hluboký, jasný možno říci instinktivní cit pro umění. Tento jeho cit a pochopení pro umění byly tak silné, že není divu, jestliže se v sobě zmýlil a místo hlubokého, instinktivního kritika umění se pokládal za jeho žrece, za génia. Občas se mu podařilo svým hrubým prostým jazykem, oproštěným od jakékoliv vědy, říkat mi takové hluboké pravdy, že mě přiváděl do úzkých a nedovedl jsem pochopit, jak to všechno vystihl, když nikdy nic nečetl a nikdy se ničemu neučil. Jsem mu v mnohém zavázán,“ dodával B., „jemu a jeho radám. Přispěl k mému zdokonalení. Co se mě týče,“ pokračoval B., „nedělal jsem si o sebe starosti. Také jsem vášnivě miloval své umění, i když jsem hned na začátku své dráhy věděl, že nic velkého ze mne nebude, že zůstanu doslova nádeníkem v umění, zato však jsem hrdý na to, že jsem nezakopal svou hřivnu jako líný otrok, ale stonásobně ji rozmnožil. Jestliže kritika chválí mou přesnou hru, obdivuje se mé vysoké technice, pak za to za všechno vděčím nepřetržité mravenčí práci, jasnému odhadu, nač stačím, dobrovolnému sebezničení, tomu, že je mi odporná domýšlivost, lenost a předčasné sebeuspokojení.“«

Ano právě poslední věta nejlépe Jefimova charakterizovala - jako domýšlivého lenocha, který namísto hledání duchovních i emotivních hloubek, jež se v umění skrývají, snil jen o své genialitě a především o slávě a penězích, jež ho čekají tak, že housle bral do ruky ve stále delších a delších intervalech až po kratším intermezzu v orchestru jednoho menšího petrohradského divadla, které mu B. dohodil, na ně již nikdy nesáhl, protože virtuózem se cítil jen ve svém nadoblačném snění, při hře vnímal své nedostatky a sám poznával, že nejenže není géniem, ale nemá ani nikterak velký talent, byť by to při stejné píli jako jeho přítel B. dotáhl daleko, protože umělec se nestává géniem jen svým nadáním, ale i neustálou prací, zdokonalováním sebe sama a celoživotním rozjímáním.
Ale přes to, že B. Nětoččina otčíma velmi záhy prohlédl, ctil jeho nadání a entuziasmus a několik let jej zcela vydržoval, byť sám musel tvrdě pracovat za dva. Ale Jefimovův nenaplněný talent se obrátil proti jemu samotnému, propadl depresím, lhostejnosti, nudě a především pití tak, že se jejich společné cesty musely rozdělit. B. získal místo ve státní opeře a pokusil se ještě jednou přesvědčit svého přítele, aby opustil pití a věnoval svůj život jen houslím.

»„Nemám talent!“ prohlásil nakonec a zbledl jako smrt.
B. byl hluboce dojat.
„Poslechni, Jegore Petroviči,“ řekl mu, „co to děláš? Vždyť se jenom ničíš svým zoufalstvím. Nemáš trpělivost ani odvahu. Teď říkáš v návalu skleslosti, že nemáš talent. To není pravda! Máš talent, ujišťuji tě o tom. Vidím o už jen z toho, jaký cit máš pro umění a jak mu rozumíš. Dokážu ti to na celém tvém životě. Vyprávěl jsi mi přece o svém bývalém žití. Už tenkrát tě bezdůvodně přepadlo zoufalství. Tvůj první učitel, ten podivín, o němž jsi tolik hovořil, poprvé v tobě probudil lásku k umění a poznal tvůj talent. Uvědomil sis to tehdy právě tak silně a hluboce jako teď. Netušils však, co se s tebou děje. Neměl jsi stání v statkářově domě a nevěděls, co chceš. Tvůj učitel zemřel příliš brzy. Zanechal tě jen s pouhými nejasnými tužbami a hlavně ti nevysvětlil, co jsi zač. Cítil jsi, že potřebuješ jinou, širší cestu, že jsou ti přeurčeny jiné cílem ale nechápal jsi, jak se k nim dostat, a ve svém stesku jsi začal nenávidět všecko, co tě tehdy obklopovalo. Těch šest let bídy a nouze nebylo zbytečných. Učil ses, přemýšlel, uvědomoval sis sama sebe a své síly a chápeš teď umění a svoje předurčení. Potřebuješ trpělivost a odvahu, příteli. Čeká tě záviděníhodnější úděl, než je můj. Jsi stokrát větší umělec než já, ale dej ti pánbůh alespoň desetinu mé trpělivosti. Uč se a nepij, jak ti říkal tvůj dobrý statkář, ale hlavně začni úplně od začátku. Co tě trápí? Chudoba, bída? Ale chudoba a bída formují umělce. Jsou nedílnou složkou každého začátku. Zatím tě ještě nikdo nepotřebuje a nechce tě ani znát, takový je běh světa. Jen počkej, bude to ještě horší, až zjistí, že máš nadání. Závist, malicherná prostota a nadto ještě hloupost na tebe dolehnou víc než bída. Talent potřebuje uznání, pochopení, ale uvidíš, jací lidé tě obklopí, jakmile se trochu přiblížíš k cíli. Budou přehlížet, dokonce pohrdat tím, k čemu ses tak tvrdě dopracoval, co tě stálo tolik odpírání, hladu a bezesných nocí. Nepovzbudí tě a nepotěší tvoji budoucí kamarádi. Nepovědí ti, co je v tobě dobrého a opravdového, ale se škodolibou radostí budou vydzvihovat každou tvou chybu, poukazovat právě na to, co je v tobě špatného, v čem se mýlíš, a s předstíranou lhostejností a pohrdáním budou oslavovat každou tvou chybu, jako by byl někdo bez chyb! Jsi domýšlivý, často nemístně hrdý, můžeš urazit nějakého nicotného ješitu a bude zle - zůstaneš osamocen a jich bude mnoho, uštípají tě jako vosy. I já to už začínám pociťovat. Vzmuž se přece! Nejsi na tom ještě tak bídně, hlavně se nevyhýbej dřině, dělej černou práci jako já na večírcích u chudých řemeslníků. Jenže ty jsi netrpělivý, až chorobně netrpělivý, je v tobě málo prostoty, moc spekuluješ, moc si lámeš hlavu. Jsi smělý v řeči, ale zbabělý, když máš vzít do ruky smyčec. Jsi ješitný a málo odvážný. Dodej si odvahy, vyčkej, uč se, a jestliže nevěříš svým silám, jednej nazdařbůh. Máš v sobě oheň, cit. Třeba dojdeš k cíli, a když ne, stejně se nevzdávej. V žádném případě nic neztratíš, můžeš jedině získat. Risk je zisk kamaráde.!“
Jefimov naslouchal svému bývalému druhovi s hlubokým pohnutím. Bledost se mu vytrácela z tváří a vystřídal ji ruměnec; oči mu nezvykle planuly odvahou a nadějí. Leč ušlechtilá odvaha se záhy změnila v samolibost, potom v obvyklou drzost, a když B. skončil se svým domlouváním, poslouchal ho už roztržitě a netrpělivě. Přesto však mu vřele stiskl ruku, poděkoval mu, pohotově jako vždy přešel z hlubokého sebepokořování a skleslosti do bezmezné nadutosti a drzosti; samolibě prohlásil, jen ať se jeho druh nestrachuje o jeho osud, že ví, jak si zařídit život, že brzy taky získá příznivce, uspořádá koncert a rázem bude mít slávu a peníze. B. pokrčil rameny, ale neodporoval svému bývalému kamarádovi, a tak se rozloučili, třeba ne nadlouho. Jefimov hned utratil peníze, které dostal, a přišel si pro další. Přišel i potřetí, počtvrté a podesáté, až nakonec došla B. trpělivost a dal se zapřít.«

Během dalších několika letech, které uběhly, Jefimov dále zpustl, housle již nikdy nevzal do rukou, ale svým entuziasmem pobláznil svou nynější manželku, která se do něj bezmezně zamilovala, ale on do sňatku šel jen s vidinou tisíce rublů, jež zdědila po svém prvním manželovi a teď, když se peníze propily, zase mohl mít výmluvu pro svou slabost: žena se proň stala obětním beránkem, který zabil veškerý jeho talent.
Ve skutečnosti však manželka a matka Nětočky drobnými pracemi, jež vykonávala až do úmoru, živila celou rodinu a Jefimov jen zmateně bloudil v čase mezi dvěma sklenkami vodky a naživu ho držel jen iluze, že je velkým zneuznaným géniem.
Ve druhém dějství novely již je hlavní hrdinkou Nětočka Nězvanovová, jež více než ve skutečném světě žije ve svých snech a tak svou starostlivou a milující mámu bere jako nepřítele svého milovaného tatínka, kterého však pozoruje jen opatrně z povzdálí, protože se jej bojí. Postupně však její strach roztál a Nětočka krade mámě peníze, za které chodí její otčím pít.

»Jednou mě maminka poslala nakoupit a já jsem opatrně nesla domů drobnou stříbrnou minci, kterou jsem dostala nazpátek. Když jsem vcházela na schody, srazila jsem se s otcem, jenž vycházel ven. Zasmála jsem se na něj, neboť jsem nedokázal potlačit své city, kdykoliv jsem ho viděla, a jak se ke mně nakláněl, aby mě políbil, zahlédl v mé dlani stříbrný peníz… Zapomněla jsem podotknout, že jsem se naučila číst z výrazu jeho tváře a na první pohled jsem uhodla téměř každé jeho přání. Když byl smutný, pukalo mi srdce steskem. Nejčastěji a nejvíce tesknil , když byl úplně bez peněz a nemohl si dopřát ani kapku alkoholu, na nějž si zvykl. Ale ve chvíli, kdy jsem ho potkala na schodech, zdálo se mi, že se v něm odehrává něco zvláštního. Pohled jeho zkalených očí těkal z místa na místo; zpočátku si mě nevšiml, ale když viděl v mé dlani lesknoucí se peníz, zrudl a zas zbledl, užuž vztahoval ruku, aby mi peníz sebral, vzápětí však ucukl. Zřejmě se v něm odehrával prudký boj. Nakonec však zvítězil sám nad sebou. Nařídil mi, abych šla nahoru, sestoupil o několik schodů, ale náhle se zastavil a chvatně na mě zavolal:
Vypadal velmi rozpačitě.
„Poslechni, Nětočko,“ řekl mi, „dej mi ty peníze, já ti je vrátím. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Jsi přece hodná holčička, co?“
Jako bych to byla tušila. Hned mě napadlo, jak se maminka rozzlobí, a protože jsem byla plachá a navíc se instinktivně styděla za sebe a za otce, nijak jsem nespěchala dát mu peníze. Okamžitě si toho povšiml a honem řekl:
„Ne, nepotřebuju, nepotřebuju!“
„Ne, ne, tati, jen si je vem. Řeknu, že jsem o ně přišla, že mi je sebraly děti ze sousedství.“
„No dobrá, dobrá. Věděl jsem, že jsi rozumná holčička,“ řekl, usmívaje se třesoucími rty a neskrývaje své nadšení, když ucítil peníze v rukou. „Jsi hodná holčička, jsi můj andílek! Ukaž, ať ti políbím ručičku!“
Uchopil mě za ruku a chtěl mi ji políbit, ale já jsem rychle ucukla. Zmocnila se mě jakási lítost a ještě víc mě trápil stud. Běžela jsem nahoru celá vylekaná, nechala otce být a ani se s ním nerozloučila. Když jsem vešla do světnice, tváře mi hořely a srdce tlouklo z nějakého mučivého a dosud nepoznaného pocitu. A přece jsem směle řekla mamince, že jsem upustila peníze do sněhu a nemohla je najít. Očekával jsem alespoň výprask, ale nic se nestalo. Maminka byla nejdřív opravdu bez sebe hněvem, protože jsme byli hrozně chudí, rozkřičela se na mě, ale najednou se zarazila a přestala mě hubovat. Prohodila jenom, že jsem nešika a lajdák a že ji nemám moc ráda, když tak špatně opatruju její majetek. Tato poznámka mě zarmoutila víc, než kdybych dostala výprask. Ale maminka už mě znala. Povšimla si mé citlivosti, často přecházející v chorobnou přecitlivělost, a trpkými výčitkami o nedostatku lásky chtěl na mě hlouběji zapůsobit a donutit v budoucnu k opatrnosti.«

Ale toto období, kdy Nětočka žila jen pro okamžiky, ve kterých se jí otec věnoval, brzy na to skončilo. Otčíma drželo naživu jen přesvědčení, že je nejlepším houslistou v Petěrburgu a opravdu dokázal ve hře svých soupeřů najít vždy některé nedostatky tak, že mohl dále snít o slávě, jež přijde, až on sám vezme do rukou své housle. Ale tuto sezónu přijel do Petrohradu jeden zahraniční geniální virtuóz, a Jefimovovi se rázem zhroutil celý jeho dosavadní svět, protože poznal, že ve hře cizího virtuóza poznal, že opravdu nemá talent. Stejné noci po dlouhém trápení zemřela i Nětoččina maminka a její výchovy se ujal kníže Ch., jež se slitoval nad její životní tragédií.
Po dlouhé rekonvalescenci se Nětočka stala součástí rodiny, knížete Ch. velmi ctila, ale milovala jeho dcerku Káťu, jež ji sice zpočátku přehlížela, ale později spolu navázaly velmi intimní přátelství, které rozdělila žárlivá Kátina matka i odjezd celé rodiny do Moskvy, zatímco Nětočka zůstala u dcery knížete z prvního manželství, Alexandry Michajlovny.
S Alexandrou navázala velmi záhy krásný vztah, protože byla s Nětočkou symbioticky spojena citlivostí, ale i smutkem minulosti, která stála zvlášť mezi Alexandrou a její manželem, Petrem Alexandrovičem, který zdánlivě asketicky žil jen pro svůj úřednický svět, ale zevnitř byl hlodán dávným tajemstvím své manželky.
Trápení citově nevyrovnané Alexandry pak vyvrcholilo, když její muž přistihl Nětočku s milostným dopisem, jež Alexandře psal na rozloučenou její dávný platonický milenec, kterého dosud milovala a jež byl původcem jejího trápení, protože jejím manžel tušil nějaké staré podlehnutí milostné vášni a svou manželku systematicky citově vydíral až sama uvěřila tomu, co ji předhazoval a celý zbytek života žila v nesmyslných výčitkách. Petr Alexandrovič obvinil Nětočku na základě několika slov, jež se mu z dopisu podařilo přečíst, že má tajného milence, s kterým udržuje intimní vztah. Pře se přenesla až před Alexandru, jež ležela vyčerpaná po předchozím nervovém záchvatu a další hádka ji přivedla na pokraj smrti. Nětočka až poté, když už nebyly city, jež by se daly ranit, dala dopis Petru Alexandroviči přečíst, aby poznal nejen jaký je hlupák, ale i jaký je tyran, jež zničil své nejbližší.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Nětočka Nězvanovová ; Strýčkův sen (Неточка Незванова; Дядюшкин сон)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2003
ISBN 80-7309-977-2

Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl nejen schopen psát silné psychologické a sociálně laděné příběhy, jež neopakovatelně a až k hranicím filozofie analyzují podstatu fenoménu člověka, ale současně byl nadán psát krom vážných témat i satirické postřehy z běžného života ruských maloměstských „světáků“.
A právě jednou z Dostojevského bodajících satir je i Strýčkův sen, jež si vzal ke své ironické kritice na paškál snahu ruských maloměšťáků udržovat Paříží inspirovaný společenský život, ambice zdát se pro druhé lepší než ve skutečnosti, téma neuhasitelné lásky, ale i potřebu srážet svého domnělého protivníka pomluvami, závist a radost, když druhého potká neštěstí.
Hlavní hrdinka, Marja Alexandrovna Moskalevová, jež je přes svou ne zcela nejvyšší společenskou příčku hlavní persónou společenského života městečka Mordasov. Ale své postavení musí neustále hájit před ataky svých „přítelkyň“, jež jí nejenže zcela neskrývaně závidí, ale snaží se ze všech svých sil ji shodit a nadobro zesměšnit, v čemž jim napomáhají dvě slabiny, jež Marja Alexandrovna přes veškerou svou „genialitu“ není schopna zalepit. Tou první je pro ni zcela neschopný manžel, který pro svou naivitu i prostoduchost a potažmo poctivost není schopen, dle představ Marji Alexandrovny, řádné úřednické kariéry a nakonec je z úřadu i vyhozen tak, že pro záchranu pověsti je odklizen na statek v blízké usedlosti.
Druhým a mnohem závažnějším problémem je krásná, ale bohužel dosud nesezdaná dcera Zinaida, které již dávno bylo dvacet let, avšak všechny své nápadníky vytrvale odmítala a zamilovala se chudého pomocného učitele, který rozhodně nenaplňoval královské představy její matky a ta tento vztah, s rázností sobě vlastní, utnula. Ale společenský skandál, jež se snažila uhasit, ještě více rozhořel poté, co zhrzený milenec dal největší rivalce Marji Alexandrovny Zinin milostný dopis. Starostlivá matka tak musela prodat svůj drahocenný šperk a za 10 000 rublů uplatit služku, aby dopis ukradla. Skandál byl zažehnán, ale uběhly další dva roky a Zina, jež nadále, přes svou uraženou ješitnost, milovala jen svého bývalého milence, odmítala i posledního nápadníka, petrohradského hejska a hlupáka Mozgljakova, který však měl tu ctnost, že vlastnil na 150 nevolnických duší.
A právě v tomto okamžiku začíná nejen vlastní příběh Strýčkova snu, ale i ten nejsmělejší plán, který kdy hlava drzé Marji Alexandrovny zplodila. Do jejího domu Mozgljakov přivlekl nemohoucího a senilně debilního knížete K., kterého podlézavě nazýval strýčkem, a to v zámince, aby se mohl setkat se Zinou, kterou požádal před týdnem u ruku a jež si na jeho naléhání, aby jej neodmítla hned, dala 14 dní na rozmyšlenou. Marja Alexandrovna se marně snažila přesvědčit svou dceru Zinu, aby se s nouze ctností za Mozgljakova provdala, ale ta jím zcela pohrdala, a tak se matčin zájem přesunul na nebohého knížete, jež krom dětské nemohoucnosti trpěl i utkvělou představou o svém mladickém šarmu, který nadále udržoval sérií falešných příčesků, vousů, obočí i tlustou vrstvou pudru tak, že sice z dálky vypadal docela zachovale, ale jinak zcela směšně. Přesvědčit knížete, aby dal Zině své slovo dalo, jak předpokládala, jen minimální námahu, protože kníže se nechal její nádhernou postavou zcela unést. Daleko větší problémem bylo přesvědčit svou navenek zásadovou, pyšnou a idealistickou dceru, jež sňatkem s rozumu zcela nesouhlasila, ale i v ní našla její slabé místo v podobě milovaného učitele, jež umíral na souchotiny, a když matka Zině načrtla velkolepý plán, ve kterém kníže jistě brzy zemře a ona jako kněžna se nebude muset nijak rozpakovat a vzít si kohokoliv i z těch nejnižších kruhů a odcestovat s ním do lázní ve Španělsku, kde je na souchotiny vynikající přímořské ovzduší.
Ale rozmluvu se Zinou vyslechl nyní zhrzený a zesměšněný Mozgljakov, který vtrhl do místnosti, ale čekal-li, že Zina před ním ztratí svou převahu, mýlil se, a byl zostuzen dalším Zininým pohrdáním pro své poslouchání za dveřmi. Mozgljakov neváhal a chystal se úklady na chycení knížete do manželského chomoutu rozhlásit v salónu všech rivalek, ale do cesty mu vstoupila Marja Alexandrovna:

»V tom okamžiku stanula na prahu Marja Alexandrovna. Slyšela Mozgljakovovo zvolání, ve chvilce se domyslela, oč jde, a zachvěla se úlekem. Mozgljakov ještě neodjel, Mozgljakov má přístup ke knížeti, Mozgljakov všechno rozcinká po městě, a přitom je nezbytně nutné, aby bylo alespoň na kratičkou dobu zachováno tajemství! Marja Alexandrovna dovedla kombinovat. V mžiku uvážila všechny okolnosti a plán usmíření Mozgljakova už byl sestaven.
„Co je s vámi, příteli?“ prohodila, šla k němu a přátelsky mu podávala ruku.
„Jakže: příteli?“ vykřikl v zběsilém vzteku, „po tom všem, co jste napáchala, mi ještě řeknete příteli! Má poklona, milostivá! Myslíte, že mě znova ošidíte?“
„Je mi líto, je mi velice líto, že vás vidím v takovém divném rozpoložení, Pavle Alexandroviči. Ty výrazy! Dokonce si neodpustíte taková slova ani před dámou.“
„Před dámou! Vy… vy jste všechno, co chcete, jen ne dáma!“ vykřikl Mozgljakov. Pánbůh ví, co vlastně chtěl vyjádřit svým zvoláním, ale patrně to bylo něco ohromujícího.
Marja Alexandrovna na něho vrhla mírný pohled.
„Posaďte se!“ pravila smutně a ukázala mu na křeslo, v němž ještě před čtvrthodinou spočíval kníže. v „Poslechněte, Marjo Alexandrovno!“ vykřikl zaražený Mozgljakov. „Vy se na mne díváte tak, jako byste vůbec za nic nemohla, ale jako bych já se provinil vůči vám! Vždyť to je nepřístojné, prosím! Takový tón!… To přece převyšuje míru lidské trpělivosti… chápete to?“
„Příteli!“ odvětila. „Dovolte, abych vám ještě tak říkala, protože nemáte lepšího přítele nade mne. Příteli! Vy trpíte, jste zmučen, jste raněn přímo do srdce - a není proto divu, že se mnou mluvíte takovým tónem. Já jsem se však odhodlala odhalit vám všechno, celé své srdce, tím spíš, že se cítím před vámi trochu vinna, Nuže, posaďte se, pohovoříme si.“
Hlas Marji Alexandrovny byl bolestivě měkký.
Na tváři se jí zračilo utrpení. Užaslý Mozgljakov usedl vedle ní do křesla.
„Vy jste poslouchal za dveřmi?“ pokračovala a vyčítavě mu hleděla do tváře.
„Ano, poslouchal! Ještě abych neposlouchal, to už bych byl teprve ťulpas! Aspoň jsem se dozvěděl všechno, co proti mně obmýšlíte,“ hrubě odpověděl Mozgljakov, povzbuzován a popuzován svým hněvem.
„Vy, vy s vaší výchovou, s vašimi zásadami, vy s¨jste se mohl snížit k něčemu takovému? Ó můj bože!“
Mozgljakov dokonce vyskočil z křesla.
„Ale Marjo Alexandrovno!“ vykřikl. „Tohle už se vůbec nedá poslouchat! Vzpomeňte, k čemu jste se snížila vy se svými zásadami, a pak teprve odsuzujte jiné!“ v „Ještě otázku,“ řekla, neodpovídajíc na jeho výtku, „kdo vás navedl poslouchat za dveřmi, kdo vám co povídal, kdo tu slídil? To bych ráda věděla.“
„Musíte prominout, prosím, ale to vám neřeknu.“
„Dobře. Zjistím si to sama. Řekla jsem, Pavle, že jsem se vůči vám provinila. Až ale nahlédnete všechno, všechny okolnosti, zjistíte, že mám-li nějakou vinu, tedy jedině proto, že jsem vám přála co nejvíc dobra.“
„Mně? Dobra? No to už přestává všecko! Ručím vám za to, že mě už nenapálíte! Nejsem žádný kluk!“
A obrátil se v křesle, až zapraskalo.
„Prosím vás, příteli, buďte chladnokrevnější, můžete-li. Vyslechněte mě pozorně a dáte mi nakonec za pravdu. Za prvé jsem vám chtěla neprodleně všecko, všecičko vysvětlit a dozvěděl byste se ode mne o celé té věci do nejmenších podrobností, takže byste se nemusel snižovat posloucháním za dveřmi. Jestliže jsem vám to nevysvětlila dříve, hned tenkrát, stalo se tak jedině proto, že celá záležitost se teprve rodila. Nemuselo k ní vůbec dojít. Jak vidíte, jsem k vám zcela upřímná. Za druhé, neobviňujte mou dceru. Šíleně vás miluje a musela jsem vynaložit nadlidské úsilí, abych ji od vás odvrátila vymohla na ní slib, že přijme nabídku knížete.“
„Právě jsem měl to potěšení uslyšet nejúplnější důkaz té šílené lásky,“ ironicky prohodil Mozgljakov.
„Prosím. ale jak jste s ní mluvil? Copak tak mluví zamilovaný a dobře vychovaný mladík? Urazil jste ji a rozhněval.“
„No, nechme teď výchovu stranou, Marjo Alexandrovno! Onehdy, když jste na mě byly obě jako cukrkandl, odjel jsem s knížetem, a vy jste mi pak začala nadávat. Očerňovala jste mě, ano prosím! Já to vím, všechno vím!“
„A jistě z téhož špinavého pramene,“ poznamenala Marja Alexandrovna s pohrdavým úsměvem. „Ano, Pavle Alexandroviči, očerňovala jsem vás, pomluvila a přiznám se, že mě to stálo nemálo námahy. A už jenom to, že jsem byla nucena očerňovat vás před ní a snad i nactiutrhat - už jenom to dokazuje, jak bylo pro mne těžké vynutit na ní svolení, že vás nechá! Krátkozraký člověče! Kdyby vás nemilovala, copak bych vás potřebovala očerňovat, malovat vás ve směšné, nedůstojné podobě, utíkat se k takovým krajním opatřením? Ale vy ještě nevíte všecko! Musela jsem použít práva matky, abych vás vyrvala z jejího srdce a po neuvěřitelném úsilí jsem dosáhla pouze vnějšího souhlasu. Když jste nás teď poslouchal, musel jste si všimnout, že mě jediným slovem, jediným gestem nepodpořila před knížetem. Po celou tu dobu nepronesla téměř ani slova; zpívala jako automat. Celá její duše stůně tesknotou a já z lítosti k ní jsem nakonec odtud knížete odvedla. Jsem přesvědčena, že plakala, když zůstala sama. Jistě jste ji musel najít v slzách…“
Mozgljakov si skutečně vzpomněl, že Zina byla uplakaná, když vběhl do pokoje.«

Mozgljakov byl sice namyšlený hlupák, ale poté, co plný poblouznění láskou od Marji Alexandrovny odešel, toulal se několik hodin s hlavou plnou krásných představ městem, avšak nakonec jej přepadla černá myšlenka, zda to celé přec jen nebylo divadlo?!
Knížeti, který mezitím začal litovat svého svatebního slibu, namluvil, že to se mu to celé jenom zdálo, což ostatně nebylo při jeho demenci nijak těžké a jednak se mu tím velmi ulevilo, protože hrozilo, že by byl v případě tak neuváženého činu ze strany své rodiny uvržen do ústavu pro choromyslné.
Geniální plán Marji Alexandrovny se však začal hroutit na více frontách - ve městě se zatím rozkřiklo, že kníže požádal Zinu o ruku, což si nemohly její soupeřky nechat ujít a za její nepřítomnosti se vloudily do jejího salónu pod rouškou společenské návštěvy. Začátek konce vlády Marji Alexandrovny tedy mohl začít a přední dámy města si jej s labužnicky vychutnávaly.
Po několika ironických narážkách, musela Marja Alexandrovna knížete K. vyzvat, aby potvrdil nabídku, jež před několika hodinami učinil, ale dementní kníže trval na svém snu tak, jak mu jej vtiskl jeho „synovec“ Mozgljakov. Trapnou situaci pak nenadále ukončila sama Zina, když se před svou zkoprnělou matkou ale i přítomnými dámami k podvodu přiznala. A aby nezůstal kámen na kameni, odešla příštího rána dát poslední sbohem svému zhrzenému milenci, který umíral. Přiznal se jí, že nejde o souchotiny, ale otravu silným extraktem tabáku vyluhovaném ve vodce, jež způsobuje pomalou smrt s příznaky podobným souchotinám a to celé jen právě pro tuto chvíli, protože celé ty dva roky se upínal k představě, že Zina přijde k jeho smrtelnému loži a vyzná se mu ke své trvající lásce.
Pokud ale někdo předpokládal, že by po těchto událostech Marja Alexandrovna zmírnila své představy o výhodném sňatku své dcery zmýlil se. S dcerou se přestěhovala do Moskvy, kde se s ní oženil generálgubernátor jedné ze severních gubernií. Zina teď mohla dál pěstovat svou pýchu a její matka se stala to, po čem celý svůj život snila - první dámou ve skutečně vznešené společnosti.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Zvonokosy (Clochemerle )
Gabriel Chevallier
Nakladatelství Academia, 2000
ISBN 80-200-0529-3

Zvonokosy je kultovní humoristické dílo jež se pro přiblížení dá srovnat s novelou Zdeňka Jirotky Saturnin a Gabriel Chevallier s nejznámějším českým humoristou Karlem Poláčkem. Již krátce po svém vydání v roce 1934 byla kniha vydána v několika desítkách vydání. Český překlad Clochemerle v němž Jaroslav Zaorálek krom úpravy názvu na Zvonokosy změnil i originální jména osob i míst na české ekvivalenty pak poprvé vychází v roce 1937.

Děj knihy se odehrává v autorově rodném kraji Beujolais v Burgundsku, ale přesné jméno městečka, které knihu inspirovalo Gabriel Chevallier prozradil až po dvaceti letech. Ale Vaux en Beujolais rozhodně nebralo Zvonokosy jako urážku, ba naopak se ke knize s hrdostí hlásí a početní turisté si zde mohou na vlastní oči prohlédnout i vyzkoušet republikánský výdobytek civilizace - veřejný záchodek, jež tvoří ústřední zápletku knihy.

Ale zmiňovaný záchodek, jež obyvatele městečka Zvonokos rozdělil na jeho přívržence - Záchodomilce a odpůrce - Záchodobijce stojí v pozadí za Chevallierovou pichlavou satirou maloměšťanského obyvatelstva všech společenských vrstev, jejichž ctnostné a navenek vážené vlastnosti drtí nemilosrdnými charakterovými karikaturami.

Skutečný boj se nevede o veřejný záchodek, jež je ambiciózním a sedlácky rozvážným starostou Bartolomějem Pešinkou prezentován jako civilizační výdobytek francouzské republiky, ale demarkační linie stojí mezi smyslnou a pohlavně aktivní částí obyvatel a mezi zastydlým, zaschlým, závistivým či frigidním zbytkem obyvatelstva. První polovina je charakterizována přívrženci krásné boubelaté a tuze smyslné rusovlásky Judity Čuprové, jež s vědomím celého městečka podvádí svého manžela s Lorencem Pořízkem. Druhá pak zastydlou starou pannou Eulálií Čubíkovou, jež pro svou škaredost již zdaleka odpuzovala všechny potencionální uchazeče nejen o její ruku, ale i tělo tak, že se proti své vůli musela stát živým svědomím městečka.

Mezi další nejvýznamnější aktéry pozdějších skandálních událostí, jež propukly o posvícení a jimiž se městečko Zvonokosy stalo nejvyšším politickým tématem Francie, byl lehce primitivní farář Severin Calaba, jež se sice snažil být se všemi zadobře, pravidelně navštěvoval místní hostinec a léta spal se svou hospodyní i kuchařkou, jež nebyly nijak oslnivého vzhledu, ale farář jen toužil po ukojení svého těla, nikoliv po dosažení smyslných rozkoší. Ale přes svou snahu si to z nikým nerozházet, byl chápán jako historický odpůrce republiky a proto byl neuznaným učitelem Inocencem Kulíškem po posvícenských událostech a opilecké rvačce v kostele prohlášen za vůdce místní rebelie, jež měla ve svém smyslu ohrozit republikánskou povahu státního zřízení. Z dalších obyvatel jsou v dalším příběhu důležití namyšlený a hloupý doktor Funebral; sebelítostivý a nekrofilní lékárník Famfule; nedozrálý prodejce bicyklů Evžen Bzikavka jenž byl idolem všech malých kluků, ale doma úpěl pod manželčiným pantoflem, lidsky vyschlý notář Sakumpak, jeho romanticky naivní dcera Hortenzie a povalečský syn Ruda, jež nakonec z notáře, pomocí své milenky a pozdější manželky, jež dříve bývala i milenkou notářovou, z něj vysál značné peníze, jež celý svůj život úzkostlivě schraňoval tak, že jej nakonec přivedl do hrobu. Ale i ostatní obyvatelé trpěli nějakou tou charakterovou chybičkou, jež je nutila zdůrazňovat některou ze svých domnělých předností tak, že byli pro statním pro smích.

»Eulalie Čubíková vstupuje na scénu, a proto si o ní něco povězme. Představujeme si cholerickou brunetu, vyschlou a jedovatou, s ošklivou pletí, s ošklivým pohledem, s baziliščím jazykem, se špatně trávícím žaludkem, a to všechno zastřeno výbojnou zbožností a pokryteckou laskavostí. Vzorný příklad zdrcující počestnosti, neboť počestnost v takovém těle je hnusná na pohled a ostatně v tomto případě měla původ spíše v pomstychtivosti a nenávisti k lidem než ve vrozené dobrotě. Zanícená žmoulatelka růženců, horlivá odříkávatelka litanií, ale také zuřivá roztrušovatelka pomluv a tajných výhrůžek. Slovem zvonokoská zmije v masce božího hovádka. O jejím věku se nemluví, nikdy se o něm nemluvilo. Je možné hádat jí něco přes čtyřicet, ale nikoho to nezajímá. O všechen tělesný půvab byla osudem připravena již v dětství. Stejně jako neměla žádný určitý věk, neměla Eulalie Čubíková žádné životní příhody. Po smrti svých rodičů zdědila slečna Eulalie jedenáct set franků renty a v sedmadvaceti letech začala život osamělé staré panny vzadu v Mnišské uličce, ve stínu kostela. Ve dne v noci tam bděla nad městečkem a veřejně kárala jeho hanebnosti a chtíče jménem ctnosti, které zvonokoští muži z opatrnosti vůbec nedbali.
Celé dva měsíce pozorovala slečna Eulalie, co se děje kolem veřejného záchodku, a její vztek každodenně vzrůstal. Všechno mužské v ní probouzelo jenom nenávist a roztrpčenost. Viděla, jak mládenci neobratně škádlí děvčata, viděla, jak děvčata pokrytecky dráždí chlapce a jak pozvolna vzniká tichá dohoda mezi těmi mladými, zbožně se tvářícími poťouchlicemi a bujnými zdravými floutky, a pohled na to v ní probouzel myšlenku, že takovéto hry vedou mládež k děsné ohavnosti spuštění. Více než kdy jindy viděla mravnost v nebezpečí vinou záchodku. Nakonec začínala Mnišská ulička - v těch vedrech - silně zapáchat močí.
Když byla dlouho přemýšlela a když se byla dlouho modlila, stará panna se rozhodla, že podnikne křížovou výpravu a že první její útok bude platit nejnestydatější tvrzi hříchů. Vyzbrojivši se pod šatstvem hojnými škapulíři a posvěcenými medailonky a přimísivši tím zbožného medu do svého jedu, vydala se jednoho rána k ženě posedlé ďáblem, k hanebnici, k nečisté feně, k své sousedce Juditě Čuprové, kterou již šest let neoslovila.
Schůzka dopadla špatně, a to vinou slečny Eulalie, neboť její apoštolský žár měl neblahý vliv na její řeč. Stačí, když zde zaznamenáme jejich vzrušeného rozhovoru. Když vyslechla stížnosti staré panny, Judita odpověděla:
„Opravdu nevidím, slečno, proč by se záchodek měl zbourat. Mně nepřekáží.“
„A co ten zápach, paní, necítíte?“
„Vůbec ne, slečno.“
„Tak to potom dovolte, abych vám, paní Čuprová, řekla, že nemáte dobrý čich.“
„Ani sluch, slečno, takže mi nikterak nevadí, co kdo o mně povídá.“
Slečna Eulalie sklopila oči.
„A nevadí vám, paní, co se děje v uličce?“
„Pokud vím, neděje se tam, slečno, nic neslušného. Mužští tam chodí dělat, však víte co. Někde to dělat musejí. Co je na tom špatného?“
„Co je na tom špatného? Špatné je na tom to, že někteří protivové mi ukazují hnusné věci.“
Judita se usmála.
„Opravdu? Hrozně hnusné věci? Nepřehánějte, slečno!“
Eulalie žila stále v takovém duševním stavu, že měla sklon vidět ve všem osobní urážku. Proto ihned odsekla:„Ach, já vím, někoho takové věci nelekají! Čím víc jich vidí, tím šťastnější je!“
Krásná obchodnice měla pevnou oporu ve svém nádherném a ukojeném těle, tak vítězně předstihujícím závistivou Čubíčku, a proto odpověděla s triumfální laskavostí:
„Je vidět, slečno, že vy se také příležitostně díváte na ty ohavnosti…“
„Ale nedotýkám se jich, paní, jako jisté necudy, nepříliš vzdálené, jež bych mohla jmenovat!“
„Já vám, slečno, jistě nebudu bránit dotýkat se toho. Neptám se vás, co děláte v noci vy.“
„Nic nedělám, paní, spím! Nedovoluji vám říkat…“
„Ale já přece nic neříkám, slečno. A smíte si přece dělat, co chcete. Každý si smí dělat, co chce.“
„Já jsem, paní, počestná žena.“
„Kdo vám tvrdí opak?“
„Já nejsem jako ty nestydy, co jsou úslužné ke každému, kdo se natrefil… Taková, která se válí se dvěma, se zrovna tak dovede pelešit s deseti! To vám říkám rovnou do očí, paní!“
„Abyste se mohla s někým válet, co musíte, milá slečno, napřed počkat, až vás o to někdo požádá. Mluvíte o věcech, které dobře neznáte.“
„Snadno se bez nich obejdu. Ba jsem, paní, opravdu ráda, že se bez nich dovedu obejít, když vidím, do jaké propasti vede taková zkaženost!“
„To vám, slečno, ráda věřím, že se bez toho ráda obejdete, ale nemáte z toho ani hezkou pleť, ani dobrou náladu.“
„Nepotřebuji dobrou náladu, paní, když mluvím s lidmi, kteří jsou veřejnou hanbou… Ach, paní, já vím všechno! Mám dobré oči, paní! Mohla bych toho napovídat… Vím o každém, kdo vchází a vychází, a v kterou hodinu. A mohla bych jmenovat ty, které svým mužům nasazují parohy. Já, paní, bych to opravdu mohla!“
„Nenamáhejte se, slečno, nezajímá mě to.“
„A co když mně se chce to říci?“
„Tak potom počkejte, slečno. Znám někoho, koho to možná bude zajímat…“
A obrátivši se do místnosti za krámem, Judita zavolala:
„Ferdo!“ Čupr se hned objevil ve dveřích.
„Co chceš?“ Zeptal se.
Jeho žena jen pohodila hlavou k Eulalii:“
„Tuhle slečna ti chce něco povědět. To ona roztrušuje, že prý tě podvádím - patrně s tvým Pořízkem, protože u nás věčně vysedává. Zkrátka, nasadila jsem ti parohy, chudáku Ferdo. To je už jisté.“
Čupr byl z lidí, kteří snadno blednou a jejich horečná bledost s nehezkými zelenavými odstíny je strašná na pohled. Přikročil k staré panně:
„Co zde vůbec pohledává ta ropucha?“
Slečna Eulalie se napřímila a chtěla něco namítnout. Ale Čupr ji nepustil ke slovu:
„Plete se do toho, co se děje doma v bytech, tahle štěnice! Hleďte si raději toho, co se děje pod vašimi sukněmi! Jistě to tam nezavání nijak libě! A koukejte odtud mazat vy mrcho smradlavá!“
Stará panna byla bledá svým způsobem, do žluta.
„Ach, no tohle!“ protestovala. „Tak vy mi dokonce nadáváte! To si spolu ještě vyřídíme! A hlavně se mně nedotýkejte, vy pijane jeden! Pan arcibiskup se už doví…
“ „Už ať jsi venku“ křičel Čupr, „nebo tě rozšlápnu jako švába, ty čubíkovská špindíro! Koukej vypadnout! Já ti povím, jestli jsem paroháč, ty stará žloutenko, ty hemeroide jeden!“
Pronásledoval ji nadávkami až na roh Mnišské uličky. Potom se vrátil, pyšný a hrozně rozčilený:
„Vidělas,“ řekl ženě, „jak jsem jí vyndal perka, té čubajzně?“
V Juditě byla ona shovívavá laskavost, kterou bývá často vidět u rozkošnických žen. Odpověděla proto: „Je to chuděra, chybí ji to, a patrně právě proto je taková…“
A dodala:
„Je to tak trochu tvá vina, Ferdo, takové klepy. Když sem pořád taháš toho svého Pořízka, ženské mě pomlouvají. Víš přece, jak zlí jsou lidé.“
Čupr v sobě měl ještě zbytek zlosti a vybil ji v těchto slovech:
„Lorenc sem bude chodit tak často, jak já budu chtít, mordie! Nedám si přece ve vlastním baráku poroučet od cizích lidí!“
Judita se povzdechla. Bezmocně pohodila rukama a potom obratně řekla:
„Já vím, Ferdo, že si děláš všechno jenom podle své hlavy!“«

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Golem
Gustav Meyrink
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2002
ISBN 80-7309-053-8

Meyrinkovo první a nejlepší dílo, Golem, je postaveno na brilantním způsobu vyprávění, o kterém si čtenář i po přečtení nemůže být zcela jist, zda se jedná o přeludy šílence, snové vidiny, halucinace, vliv okultních sil a kabaly či o skutečný prožitek.
Silnou devizou a podstatou díla Gustava Meyrinka jsou krom bohaté fantazie i hluboké teoretické ale i praktické znalosti z oblasti magie, alchymie, kabaly a okultismu, jež čerpal zejména v lóži Theosofické společnosti „U modré hvězdy“, kterou spoluzakládal a později se stal i její předsedou.
Další důležitou složkou, jež atmosféru Meyrinkova díla činí ne nepodobnou absurdnosti a strachu Franze Kafky, jsou kulisy pražských zákoutí a především starého Židovského ghetta, kde se odehrává i děj Golema. Krom jeho prastaré a tajemné atmosféry z něj čerpá i předlohy pro neopakovatelné typy postav, z nichž každá žije dvojím životem - navenek spořádaně a všedně, v soukromí pak koketuje s kabalou a magií, jež jsou s ghettem nedílně spojeny.
Hlavní hrdina, a ve skutečnosti jediný nositel vyprávění, si omylem odnese cizí klobouk, který, jak později zjistí, patří jistému Athanasiu Pernathovi. A tento klobouk v něm vyvolá přeludy na pomezí snu a šílenství, ve kterých znovu prožívá Pernatovy osudy tak, jak je kdysi, před třiceti lety, na pomezí vidin a záchvatů šílenství prožil sám Athanasius. Počáteční otázka nakolik jsou vidiny nositele příběhu a potažmo i Pernatha skutečné, si však nedokáže odpovědět ani Pernath, ani hlavní hrdina a konec konců ani čtenář Golema a v tomto smyslu se opět naskýtá paralela s vrcholnými romány Franze Kafky, kde však namísto nedefinovatelné kafkovské atmosféry působí vliv okultismu a šílenství.

»Pokud mě nemýlil pocit, že za mnou někdo s určitým, stále stejným odstupem vycházel po schodišti, aby mě navštívil, musel být teď už na jeho posledním úseku.
Právě zatáčí kolem rohu, kde má svůj byt archivář Schemajah Hillel, a přechází z vyšlapaných kamenných dlaždic do chodby v posledním patře, která je dlážděná červenými cihlami.
Teď tápe podél zdi a nyní, právě v tomto okamžiku, musí v šeru s obtížemi slabikovat mé jméno napsané na dveřích. Postavil jsem se doprostřed pokoje a zahleděl jsem se ke vchodu.
Vtom se dveře otevřely a on vstoupil.
Pokročil směrem ke mně, aniž si přitom sundal klobouk nebo řekl jediné slovo pozdravu.
Tak se musí chovat, když je doma, pomyslel jsem si, přičemž mi přišlo zcela přirozené, že se tu chová právě takto a ne jinak. Sáhl do tašky a vytáhl z ní knihu.
Pak v ní dlouze listoval.
Kniha měla kovový obal a na něm vlysy ve tvaru rozet a pečetí, barevně malované a vykládané drobnými drahokamy. Konečně našel místo, které hledal, a ukázal na ně.
Rozluštil jsem, že dotyčná kapitola má název „Ibbur", „oplodnění duše".
Téměř celou polovinu strany zabírala ve zlatě a červeni vyvedená iniciála „I". Automaticky jsem si ji prohlédl a zjistil, že je na kraji poškozená.
Měl bych ji opravit.
Iniciála nebyla na pergamenu nalepena, jak jsem to doposud vídal ve starých knihách. Zdála se spíše sestávat z dvou tenkých plíšků zlata, které byly uprostřed sletovány dohromady, zatímco jejich okraje obepínaly kraj pergamenu.
Byl tedy tam, kde se nacházelo toto písmeno, v papíru vyřezán otvor?
Obrátil jsem list a zjistil jsem, že se můj předpoklad potvrdil.
Mimovolně jsem přečetl i tuto stranu a stranu, která ležela proti ní.
A četl jsem dál a dál.
Kniha ke mně hovořila stejně jako promlouvá sen, jen jasněji a daleko zřetelněji. A mého srdce se dotkla stejně jako otázka. Z neviditelných úst prýštila slova, stávala se živými a přistupovala ke mně. Otáčela se přede mnou jako pestře oděné otrokyně, aby pak zmizela v zemi nebo se jako pára rozplynula ve vzduchu a uvolnila tak místo dalším. Každá chvilinku doufala, že si vyvolím právě ji a že na tu další se už ani nepodívám.
Mnohé z nich, oděné do třpytných šatů, vstoupily pyšně jako pávi pomalými, odměřenými kroky.
Mnohé zase jako královny, byť zestárlé a sešlé, s namalovanými očními víčky, s výrazem děvky okolo úst a s vráskami překrytými ohyzdnými šminkami.
Díval jsem se přes ně na další příchozí. Můj pohled klouzal po dlouhé řadě postav s tvářemi, které byly tak obyčejné a nevýrazné, že se zdálo být nemožné, abych si je zapamatoval.
Pak přivlekly zcela nahou a neskutečně velkou ženu.
Na vteřinku se přede mě postavila a sklonila se ke mně.
Její řasy byly dlouhé jako celé mé tělo. Němě ukázala na pulzující žílu na své levé ruce.Tepala silně jako zemětřesení, až jsem pocítil, že se v té ženě skrývá celý život.
Zdáli se sem řítil průvod korybantů. Muž a žena se objímali. Viděl jsem je už zdaleka.
Průvod byl stále blíž.
Těsně před sebou jsem zaslechl zvonivý smích roztouženého páru a snažil jsem se na něj zaměřit svůj pohled.
Pár se však proměnil v jedinou postavu, jež seděla, zpola mužská a zpola ženská - tedy hermafrodit - na perleťovém trůnu. Hermafroditova koruna přecházela v prkno z rudého dřeva, v němž červotoč vyhledal tajuplné runy.
V mračně prachu se přiřítilo stádo drobných, slepých ovcí: jatečných zvířat, které měl hermafrodit ve své družině, aby udržel při životě korybanty.
Občas se mezi nimi vyskytly postavy prýštící z neviditelných úst, několik jich zase přišlo z hrobů a jejich tváře byly zahalené šátky.
Zastavily se přede mnou, náhle odložily své škrabošky a svýma dravčíma očima se tak hladově zadívaly na mé srdce, až se do mého mozku zaryl blesk strachu a v žilách se mi zastavila krev, stejně jako se zastaví proud řeky, do níž z nebe spadnou balvany - náhle a doprostřed jejího řečiště.
Kolem mne proplula žena. Měla plášť z řinoucích se slz, ale do tváře jsem jí neviděl, neboť ji odvrátila. Míjely mne proudy tančících masek, které se smály a nijak se o mě nestaraly. Jen jeden pierot se po mně přemýšlivě podíval a pak se vrátil zpět. Zastavil se přede mnou a pohlédl do mé tváře, jako by byla zrcadlem.
Dělal prapodivné grimasy, pohyboval pažemi, tu pomalu, tu zase bleskurychle, až se mě zmocnila strašidelná touha napodobovat ho, mžikat očima, trhat rameny a šklíbit se.
Náhle ho netrpělivě strhly stranou postavy, které chtěly, abych je také spatřil.
Žádná z těch bytostí však nebyla stálá. Byly perlami navlečenými na hedvábné šňůře, jednotlivými tóny melodie vycházející z neviditelných úst.
Nebyla to již kniha, co ke mně hovořilo, byl to hlas.
Hlas, který po mně chtěl něco, čemu jsem nerozuměl, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Hlas, který mě mučil sžíravými, nesrozumitelnými otázkami.
Hlas, jenž ke mně hovořil takto viditelnými slovy, byl však mrtvý a bez ozvěny.
Každý zvuk, který zazní ve světě současnosti, má mnoho ozvěn, stejně jako každá věc má jeden velký a mnoho malých stínů. Tento hlas však už žádnou ozvěnu neměl - jeho ozvěny dozněly již před dávnými věky.
Dočetl jsem tu knihu až do konce a stále jsem ji držel v rukou, když jsem začal mít pocit, jako bych listoval svým mozkem, a ne nějakou knihou.
Vše, co mi onen hlas řekl; jsem v sobě nosil po celý svůj život, jen to bylo zapomenuté a mému myšlení skryté až do dnešního dne.
Vzhlédl jsem. Kde byl onen muž, jenž mi přinesl tu knihu?
Odešel?
Vyzvedne si ji, až bude hotová?
Nebo mu ji mám přinést?
Nemohl jsem si však vzpomenout, že by mi řekl, kde bydlí.
Chtěl jsem si vzpomenout, jak vypadá, ale nezdařilo se mi to.
Jak jen byl oblečen? Byl starý, nebo snad mladý?
A jakou barvu měly jeho vlasy a jeho vousy?
Nedokázal jsem si vzpomenout na nic, naprosto na nic. Všechny jeho obrazy, které jsem si vytvořil, se bezhlesně rozplynuly dříve, než jsem šije v duchu stačil dát dohromady.
Zavřel jsem oči a přitiskl si ruce na oči, abych zachytil alespoň nepatrný zlomek jeho vzezření. Nic, stále nic.
Postavil jsem se doprostřed pokoje a zadíval se ke dveřím, stejně jako jsem to učinil předtím, než přišel, a představoval jsem si: teď zahýbá kolem rohu, teď kráčí po cihlovém dláždění, teď venku čte na dveřích můj štítek se jménem „Athanasius Pernath" a teď vstupuje dovnitř. - Marně.
Nevzbudilo to ve mně ani ten nejjemnější závan vzpomínky na to, jak vypadal.
Před sebou jsem na stole viděl ležet onu knihu a přál jsem si v duchu vyvolat ruku, která ji vytáhla z kapsy a podala mi ji. Nedokázal jsem si uvědomit ani to,.zda byla v rukavici, anebo holá, zda byla ozdobena prsteny, nebo ne.
Náhle mě napadla zvláštní myšlenka.
Bylo to jako vnuknutí, jemuž nelze odolat.
Oblékl jsem si kabát, nasadil si klobouk, vyšel na chodbu a po schodech sešel dolů. Pak jsem se pomalu vrátil nazpět do svého pokoje.
Pomalu, tak pomalu, jako to udělal on, když přicházel. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem, že v místnosti se setmělo. Nebyl však jasný den, když jsem vycházel ven?
Jak dlouho jsem tam musel setrvat v zamyšlení, když jsem si ani nepovšiml, jak se připozdilo.
Snažil jsem se napodobit neznámého muže chůzí i výrazem, ale upamatovat se na jeho tvář jsem přesto nedokázal.
Jak se mi také mohlo podařit napodobit ho, když jsem neměl pražádné vodítko k tomu, jak vypadal.
Pak se to však stalo, byť zcela jinak, než jsem si představoval.
Náhle si začaly vzpomínat má kůže, mé svaly i mé tělo, aniž by o tom daly vědět mému mozku. Dělaly pohyby, které jsem si nepřál a které jsem neměl v úmyslu udělat. Jako kdyby mi končetiny přestaly patřit! Když jsem vstoupil do pokoje, začala má chůze být náhle nejistá a mně nevlastní.
To je krok člověka, který má neustále tendenci přepadnout dopředu, řekl jsem si.
Ano, ano, ano, taková byla jeho chůze.
Náhle jsem si jasně uvědomil: takový byl.
Měl jsem cizí, bezvousou tvář s vyčnívajícími lícními kostmi a díval jsem se šikmýma očima.
Cítil jsem to, aniž jsem byl schopen se spatřit.
To není moje tvář, chtěl jsem rozhořčeně vykřiknout, chtěl jsem si na ni sáhnout, avšak má ruka se nepodvolila mé vůli, sklesla do kapsy a vytáhla z ní knihu.
Přesně tak, jak to předtím udělal on ...
Náhle jsem opět seděl bez klobouku a bez kabátu u stolu a byl jsem znovu sám sebou. Sebou samým.
Athanasiem Pernathem.
Otřáslo mnou zděšení, mé srdce se div nerozskočilo a já jsem pocítil, že mne pustily strašidelné prsty, které ještě před malou chvílí tápaly v mém mozku.
V týlu jsem ještě cítil stopy jejich chladného doteku. Nyní jsem tedy věděl, jaký cizinec byl, a dokázal jsem si ho kdykoliv představit, ale vyvolat si před očima jeho obraz jsem stále ještě nedokázal - a také nikdy nedokážu. Byl jako negativ, jako neviditelná dutá forma, jejíž tvary dokážu vnímat, ale sám do ní musím vklouznout, chci-li si být jejího tvaru a jejího výrazu vědom ve svém vlastním Já.
V zásuvce mého stolu ležela železná kazeta. Chtěl jsem do ní knihu zamknout a znovu ji vyjmout, až odezní příznaky mé duševní poruchy, abych se mohl pustit do opravy poškozené iniciály „I".
Zvedl jsem knihu ze stolu.
Měl jsem pocit, jako kdybych se jí byl ani nedotkl.
Sáhl jsem na kazetu: tentýž pocit. Jako kdyby pocit dotyku musel projít dlouhou, temnou cestou, než se dostal do mého vědomí. Jako kdyby ty věci byly ode mne odděleny letitou vrstvou času a náležely minulosti, která kolem mne prošla už dávno.
Hlas, který kolem mne kroužil v temnotách, aby mě mučil kamenným špekem, prošel kolem mne, aniž si mě všiml. Pochopil jsem, že pochází z říše spánku.
Co jsem však prožil, to byl skutečný život a já jsem pocítil, že právě proto mě tento hlas nemohl spatřit a marně mě hledá.«[1]

Athanasius Pernath se pokusí tento příběh vyprávět svým přátelům, ale ti jej neberou příliš vážně. A když si myslí, že vyčerpáním usnul, potichu si povídají, že Athanasius měl nejspíš záchvat šílenství, odzvuk to nemoci, které jej v minulosti sklátila tak, že mu musela být za pomoci hypnózy vymazána paměť. Při vyprávění jeden z přátel vyřezával dřevěnou loutku, do které se Anathasius vtělil a uvědomil si, že jeho tvář má podobu cizince, jež mu přinesl knihu „Ibbur". Při vyřezávání detailů tváře si však jeden z přátel povšimne, že rysy loutky jsou podobné dávnému démonu - Golemovi, jež se v pravidelných třicetiletých intervalech v ghettu zjevuje a dle staré legendy mizí v místnosti bez dveří ve starém domě u Staré školy. Přítel vykřikne, protože právě dnes se Golem objevil naposledy a donutí, aby jej loutkář vyhodil z okna. Anathasius ztratí vědomí…
Athanasius je nechtěně zapleten do smrtelné hry, jež se odehrává mezi židovským vetešníkem Aaronem Wassertrumem a studentem medicíny Charouskem, synem Wassertruma, který prodal jeho matku, jedinou ženu, kterou kdy miloval, do veřejného domu, protože jej celý život pronásledovala nedůvěra a strach. Charousek pomalu umírá na souchotiny, ale veškeré své síly, jež mu dosud zbývají, věnuje své plánovité pomstě - k sebevraždě donutil již svého nevlastního bratra a milovaného syna Wassertruma, dr. Wassoryho, pro mnohé geniálního očního lékaře, jež však svou slávu i peníze, založil na bestiálním zohavení svých pacientů, kterým vnutil diagnózu zeleného zákalu a při následné operaci jim nenávratně zničil zrak. Avšak starý a nenávidějící Wassertrum považoval za viníka synovy sebevraždy dr. Savioliho, milence paní Angeliny, do které byl Athanasius Pernath ve svém zapomenutém životě zamilován tak, že zešíell, a mimoděk se tak dostává do soukolí zášti a pomsty.
Pernathův byt je propojen s tajným bytem dr. Savioliho, ve kterém jsou skryty Angelininy kompromitující dopisy. Pernath je u sebe uschová, ale rozhodne se prozkoumat třetí z vchodů, jež do bytu Savioliho vedou - krom řádného vstupu a průchodu Pernathovým bytem, je to jedna z mnoha podzemních chodeb, kterými je ghetto protkáno.

»Podivný neklid ve mně narůstal až k uzoufaní. Něco neviditelného z onoho světa na mě volalo, ale já jsem tomu nerozuměl.
Připadal jsem si jako cvičená herka, která vnímá pokyny uzdou, ale nechápe, co má její pán na mysli a jaký kousek má předvést.
Mám sejít dolů k Schemajahu Hillelovi?
Všechno ve mně se tomu vzepřelo.
Vidění mnicha v chrámu, na jehož ramenech se včera objevila Charouskova hlava, bylo odpovědí na mou němou prosbu o radu - dalo mi dostatečné znamení, abych už nadále nepohrdal nejasnými pocity.
Jisté bylo, že ve mně už drahnou dobu klíčily tajemné síly. Cítil jsem, že jsou přespříliš mocné, než abych se jim vůbec pokusil vzepřít.
Pochopil jsem, zeje zapotřebí písmena vnímat, nejen je v knihách pouze číst pomocí zraku - že je zapotřebí vytvořit si v sobě samém tlumočníka, který by překládal to, co instinkty našeptávají beze slov. V tom musí být klíč.
„Mají oči a nevidí; mají uši a neslyší," napadl mě k tomu jako vysvětlení úryvek z bible.
Náhle jsem si všiml, že mé rty mechanicky opakují „klíč, klíč, klíč!", zatímco duch mi předestíral ony pozoruhodné myšlenky.
„Klíč, klíč ...?" Pohled mi padl na zakřivený drát, který jsem držel v ruce a který mi předtím posloužil k otevření dveří. V mém nitru se vzedmula vlna žhavé zvědavosti, kam asi mohou vést ty čtyřhranné dveře v ateliéru.k otevření dveří. V mém nitru se vzedmula vlna žhavé zvědavosti, kam asi mohou vést ty čtyřhranné dveře v ateliéru. Aniž bych dále přemýšlel, zašel jsem ještě jednou do Savioliho ateliéru a tahal za držadlo, až se mi konečně podařilo desku zvednout.
Napřed nic než tma.
Potom jsem to spatřil: do nejhlubší tmy vedly úzké, příkré schody. Sestoupil jsem po nich.
Celou věčnost jsem sestupoval podél zdi, po které jsem šátral rukama, a stále nebyl konec; výklenky vlhké plísní a práchnivinou, zatáčky, kouty a rohy, chodby přímé, doleva i doprava, zbytky starých dřevěných dveří, větvení chodeb, a pak opět schody, schody a schody, vedoucí nahoru i dolů. Všude matný, dusivý pach plísní a země. A stále ani paprsek světla.
Kdybych si jen byl s sebou vzal Hillelovu svíci!
Konečně plochá, rovná cesta. Ze skřípění, které se mi ozývalo zpod nohou, jsem usoudil, že jdu po suchém písku. Mohla to být jen jedna z těch nesčíslných chodeb, které zpod ghetta vedly až k řece.
Nedivil jsem se tomu: půl města stálo přece odpradávna na takovýchto podzemních chodbách a obyvatelé Prahy měli odjakživa pádný důvod, proč se neukazovat na denním světle.
Absence jakýchkoliv zvuků nad hlavou mi napověděla, že se stále ještě nacházím v Židovské čtvrti, kde je v noci jako po vymření, i když jsem putoval celou věčnost. Živější ulice nebo náměstí nade mnou by se prozradily vzdáleným rachocením vozů.
Na vteřinku mě začal rdousit strach: co když chodím v kruhu? Co kdybych spadl do nějaké jámy, zlomil si nohu a nemohl jít dál?
Co by se pak stalo s jejími dopisy, které jsou v mém bytě? Bezpochyby by se dostaly do rukou Wassertruma. Bezděky mě uklidnila myšlenka na Schemajaha Hillela, kterého jsem tak nějak považoval za svého pomocníka a vůdce.
Z opatrnosti jsem ale přece jen zpomalil, šel jsem obezřetně a před sebou jsem držel nataženou ruku, abych si nechtě nenarazil hlavu, kdyby se chodba náhle snížila. Čas od času a pak stále častěji jsem rukou narážel na kamenný strop, až se konečně chodba natolik snížila, že jsem se musel předklonit, abych mohl jít dál. Náhle mi zvednutá ruka projela do prázdna. Zůstal jsem stát a zadíval jsem se vzhůru.
Postupně se mi začalo zdát, že sem shora dopadá matný odlesk světla. Ústila sem snad nějaká šachta, třeba z nějakého sklepa?
Vzpřímil jsem se a oběma rukama jsem ve výši hlavy začal hmatat kolem sebe. Otvor byl přesně čtvercovitý a vyzděný.
Poznenáhlu jsem nad sebou rozeznal stíny vodorovného kříže, který šachtu uzavíral. Nakonec se mi podařilo chytit se jeho příčíc, přitáhnout se a protlačit se nahoru. Teď jsem stál na kříži a pokoušel jsem se zorientovat.
Pokud mě nemýlil pocit v prstech, pak tu zjevně končily zbytky nějakého železného točitého schodiště.
Dlouhou, nevýslovně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem nahmatal druhý schod. Pak jsem se vydal nahoru.
Celkem to bylo osm schodů, každý vysoký téměř jako člověk.
Podivné: Schodiště nahoře končilo jakýmsi horizontálním obložením, jehož pravidelně se protínající linie odrážely světlo, kterého jsem si povšiml už dole v chodbě. Skrčil jsem se, co to jen šlo, abych z poněkud větší dálky lépe viděl, jak vlastně linie probíhají. Ke svému překvapení jsem zjistil, že mají tvar přesných šestiúhelníků, jaké je možné vidět na synagogách.
Co to jen mohlo být?
Náhle jsem na to přišel: byly to padací dveře, které po stranách propouštěly světlo. Dřevěné padací dveře ve tvaru hvězdy.
Opřel jsem se rameny o desku, nadzvedl ji a za okamžik už jsem stál v jakési komnatě zalité jasným měsíčním světlem.
Byla nevelká a zcela prázdná, až na hromadu haraburdí, které leželo v koutě. Měla jen jedno, silně zamřížované okno.
Nějaké dveře nebo jiný přístup kromě toho, který jsem právě použil, se mi nepodařilo objevit, ačkoliv jsem opakovaně a velmi pečlivě prohlížel všechny stěny.
Mříže byly příliš husté, než abych jimi dokázal prostrčit hlavu, něco jsem ale přece jen viděl: Pokoj se nacházel přibližně ve výšce třetího poschodí, protože protější domy byly jen dvoupatrové a ležely pode mnou.
Na jednu stranu ulice jsem ještě právě tak dohlédl, měsíční světlo, které mi svítilo přímo do tváře, mě však oslepovalo a ulici nořilo do hlubokého stínu, díky němuž jsem nedokázal rozpoznat detaily.
Ulice bezpochyby patřila k Židovskému městu, protože okna na protější straně byla zazděná nebo byla na zdi jen naznačená římsami, a jen v ghettu se k sobě domy tak podivně obracely zády.
Marně jsem se trápil snahou přijít na to, co je vlastně zač tato zvláštní stavba, v níž jsem se nacházel.
Je to snad opuštěná postranní věžička nějakého pravoslavného kostela? Nebo snad nějakým způsobem patří ke Staronové synagoze?
Prostředí tomu nenasvědčovalo.
Znovu jsem se rozhlédl po pokoji. Nebylo tu nic, co by mi jakýmkoliv způsobem pomohlo. Stěny i strop byly holé, omítka i vápenné štuky už dávno opadaly, nikde ani náznak čehokoliv, co by mi prozradilo, že tu kdysi někdo bydlel.
Podlaha byla pokrytá prachem až po kotníky, jako by sem už po celá desetiletí nevstoupila žádná živá bytost.
Prohledat harampádí, které leželo v koutě, se mi ošklivilo. Leželo v naprosté tmě, takže jsem ani nedokázal rozpoznat, z čeho se skládá.
Na první pohled se jednalo o hadry, sbalené do klubíčka.
Nebo to byl pár starých, černých kufříků?
Zašátral jsem v harampádí nohou, až se mi podařilo část z něj podpatkem odtáhnout do blízkosti pruhu jasného světla, který do pokoje vrhal měsíc. To, co se tu pomalu rozvíjelo, vypadalo jako široký, tmavý pás.
Lesklý bod, vyhlížející jako oko!
Že by kovový knoflík?
Postupně mi to došlo: z uzlíku čněl rukáv podivného, staromódního střihu.
A pod ním ležela bílá krabička či cosi podobného.
Pod mou nohou se rozpadla na množství skvrnitých vrstev.
Lehce jsem do ní kopl a do světla vyletěl jeden list.
Obrázek? Shýbl jsem se: byl to pagát.
To, co vypadalo jako krabička, byl ve skutečnosti balíček tarokových karet.
Zdvihl jsem ho.
Mohlo být něco směšnějšího? Balíček karet na tak strašidelném místě.
Bylo zvláštní, že jsem se k úsměvu musel nutit. Sáhl po mně nejasný pocit strachu.
Hledal jsem nějaké banální vysvětlení, jak se sem karty mohly dostat, a přitom jsem mimoděk balíček přepočítal. Hra byla kompletní: sedmdesát osm karet. Už při počítání mi však byla nápadná jedna věc: karty byly studené jako led.
Vycházel z nich ochromující chlad, takže jsem balíček, který jsem složený držel v ruce, téměř nemohl pustit, jak ztuhlé jsem měl prsty. Znovu jsem se spěšně snažil najít střízlivé vysvětlení:
Můj tenký oblek, dlouhá cesta podzemními chodbami bez kabátu i klobouku, krutá zimní noc, kamenné stěny, příšerný mráz, který sem vtékal společně s měsíčním světlem: Bylo spíše divné, že jsem začal mrznout až teď. Jistě mě zmámilo vzrušení, v němž jsem se celou dobu nacházel.
Polévala mě jedna hrůza za druhou a strach se mi, vrstvu po vrstvě, zadíral stále hlouběji pod kůži.
V žilách mi mrzla krev a každá kost mi začala připadat jako studená kovová tyč, na kterou mi přimrzaly svaly.
Nepomáhalo žádné pobíhání, dupání nohama nebo máchání rukama. Zaťal jsem zuby, abych nemusel poslouchat, jak mi cvakají.
Smrt. Ty studené ruce, které jsem cítil za krkem, patří smrti, řekl jsem si.
A jako šílený jsem se začal bránit omamujícímu spánku, který předchází smrti zmrznutím, spánku, který mě chtěl jakoby zahalit vlnitým, dusivým pláštěm.v Dopisy v mém bytě -její dopisy! - vykřiklo ve mně něco. Když tu zemřu, tak je někdo najde. A ona mi věřila! Svou záchranu svěřila do mých rukou! - Pomoc! Pomoc! Pomoc! - Křičel jsem do pusté ulice, která mi ozvěnou vracela: „Pomoc! Pomoc! Pomoc!"
Padl jsem k zemi a znovu jsem vstal. Nesměl jsem zemřít, prostě nesměl. Kvůli ní, jen kvůli ní. I kdybych měl ze svých kostí vykřesat jiskry, abych se zahřál.
Náhle můj pohled padl na hadry ležící v rohu. Vrhl jsem se na ně a třesoucíma se rukama jsem šije přetáhl přes svůj oblek.
Byl to rozedraný šat podivného, pradávného střihu, vyrobený z tlusté, tmavé látky.
Vycházel z něj pach zatuchliny.
Pak jsem se v protilehlém koutě schoulil do klubíčka a cítil jsem, jak se moje kůže zase pomalu, pomaličku zahřívá. Jen strašný pocit, že mám kosti z ledu, mě nechtěl pustit. Seděl jsem bez hnutí, zatímco můj pohled bloudil po místnosti: karta, kterou jsem spatřil jako první - onen pagát -, ležela stále ještě v pruhu světla uprostřed místnosti.
Zdálo se, pokud jsem to dokázal rozeznat z té vzdálenosti, zeji vodovými barvami namalovala nešikovná dětská ruka a že představuje hebrejské písmeno aleph ve tvaru muže, oblečeného ve starofranckém stylu, s krátkou bradkou sestřiženou do špičky a se vztyčenou levou paží, zatímco jeho pravá ukazovala dolů.
Vzklíčilo ve mně podezření, že tvář toho muže je až nápadně podobná mé vlastní tváři. Ty vousy se přece na pagát vůbec nehodily. Odplazil jsem se ke kartě a hodil ji do kouta ke zbytku harampádí, abych se zbavil toho mučivého pohledu.
Teď tam ležela a z temnoty ke mně svítila jako šedobílá skvrna neurčitého tvaru.
S námahou jsem se přinutil přemýšlet, co si mám počít, abych se znovu dostal do svého bytu: Počkat na ráno! Pak z okna zavolat kolemjdoucí, aby mi zvenku po žebříku přinesli svíce nebo lucernu! - S tísnivou jistotou jsem pochopil, že bez světla bych cestu nekonečnými, neustále se křížícími chodbami nikdy nenašel. - Anebo, kdyby okno bylo příliš vysoko, že by se někdo spustil ze střechy po laně? Bože na nebi, poznání mnou projelo jako blesk. Teď už jsem věděl, kde jsem: Místnost bez přístupu - jen se zamřížovaným oknem - starodávný dům v ulici U Staré školy, kterému se každý vyhýbal. - Již kdysi před léty se jeden člověk spustil po laně ze střechy, aby oknem nahlédl dovnitř, a lano se přetrhlo. Ano, byl jsem v domě, v němž kdysi zmizel strašidelný Golem!
Jakékoliv další myšlení ochromila hluboká hrůza, jíž jsem se marně bránil a kterou jsem nedokázal přemoci ani vzpomínkou na dopisy. Srdce se mi začalo křečovitě stahovat. Spěšně jsem ztuhlými rty řekl sám sobě, že je to jen ledový vítr, který vane z tamtoho kouta; říkal jsem si to stále rychleji a rychleji, pisklavým dechem. Ale už to nepomáhalo: ta bílá skvrna - ta karta - bobtnala, až získala tvar jakési bubliny či chomáče, odplazila se ke kraji pruhu měsíčního světla a pak zase zalezla zpátky do tmy. Hlasité kapání - zpola vymyšlené, tušené, zpola skutečné - v místnosti a přece vně ní, všude kolem mě a přece někde jinde - hluboko v mém vlastním srdci a zase uprostřed pokoje. Šramot, jako když spadne kružítko a špičkou zůstane vězet ve dřevě.
A stále znovu: bílá skvrna - bílá skvrna! Je to jen karta, ubohá, hloupá, pošetilá hrací karta, křičel jsem do svého mozku, ale marně. - Teď se ale - ten pagát - přece jen dopracoval k nějaké podobě, dřepěl na zemi a zíral na mě mou vlastní tváří.
Celé hodiny jsem se bez pohnutí krčil ve svém koutku, zledovatělá kostra v cizích, práchnivějících šatech. - A naproti on: já sám. Němý a nehybný. Dívali jsme si navzájem do očí - jeden příšerný obraz toho druhého ...
Zdali také vidí, jak paprsky měsíčního svitu kloužou šnečí rychlostí po podlaze a jak ručičky neviditelných hodin v nekonečnu šplhají po zdi a postupně blednou? Pevně jsem ho fixoval pohledem. Nic mu nepomohlo, že se chtěl rozplynout v ranním šírání, které mi oknem přicházelo na pomoc.
Držel jsem ho pevně.
Krok za krokem jsem s ním bojoval o svůj život - o život, který byl můj, protože mi už nepatřil.
Byl stále menší a menší, a když se za rozbřesku zase schoval do své karty, vstal jsem, přešel k němu a strčil jsem ho do kapsy - ten pagát.
Ulice dole byla stále ještě pustá a liduprázdná.
Prohledal jsem kout, který byl teď nasvícen matným ranním světlem: střepy, rezavá pánev, zetlelé hadry, krk z láhve. Mrtvé věci, a přece tak známé.
A také ty zdi: jak výrazně na nich začaly být vidět praskliny a pukliny! Kde jsem je už viděl?
Vzal jsem do ruky balíček karet - pomalu mi začalo svítat. Nemaloval jsem je já sám? Jako dítě? Před dlouhou, předlouhou dobou?
Byla to prastará taroková hra. S hebrejskými znaky.
Číslo dvanáct by měl být „oběšenec", napadlo mě matně. S hlavou dolů a s rukama za zády. Začal jsem se probírat kartami:
Tady! Tady byl.
A pak se přede mnou znovu - zpola sen, zpola jistota - objevil obraz: začernalá školní budova, celá nakřivo, nevlídné čarodějnické stavení, s levým ramenem zvednutým, druhé srostlé se sousedním domem. - Je nás několik nedospělých chlapců - někde je opuštěné sklopení.
Pak jsem se podíval dolů na své tělo a znovu jsem začal být mimo: ten staromódní oblek mi začal být zcela cizí. Vyděsil mě rachot projíždějícího vozu, ale když jsem vyhlédl z okna, nikde nebyla lidská duše.
Jen řeznický pes stál v zamyšlení u patníku.
Tady! Konečně! Hlasy! Lidské hlasy!
Po ulici šly dvě staré ženy, já jsem zpola protlačil svou tvář mřížemi a zavolal jsem na ně.
S otevřenými ústy se zadívaly do výše a začaly se radit. Když mě však spatřily, zaječely a utekly. Došlo mi, že mě považovaly za Golema.
Očekával jsem, že se seběhnou lidé, kterým budu moci vysvětlit, o co jde,_ale uběhla celá hodina, během níž jen tu a tam odněkud opatrně vyhlédl čísi bledý obličej, aby ve smrtelné hrůze zase okamžitě zmizel.
Měl jsem snad čekat až za několik hodin, nebo dokonce až zítra přijdou policisté - státní lotři, jak jim říkal Zwakh?
Ne, raději jsem se chtěl pokusit o prozkoumání části podzemních chodeb.
Snad tam škvírami mezi kameny dopadalo za dne alespoň trochu světla.
Sešplhal jsem po žebříku, vydal se na cestu, po které jsem včera přišel - přes hromady rozlámaných cihel a hlubokými sklepy -, vylezl jsem po zbytcích schodiště a náhle jsem stanul - v průjezdu zčernalé školní budovy, té, kterou jsem předtím spatřil jakoby ve snu.
Okamžitě se vyrojila záplava vzpomínek: lavice odshora až dolů postříkané inkoustem, početníky, vřeštivý zpěv, kluk, který ve třídě pustil chrousta, čítanky s rozmačkanými chleby s máslem a vůně pomerančových slupek. Věděl jsem s jistotou, že jsem tu kdysi byl, ještě jako chlapec. - Nijak jsem však o tom nepřemýšlel a pospíchal jsem domů. Prvního člověka jsem potkal v Sanytrové ulici; byl to starý zarostlý Žid s bílými loknami na skráních. Jakmile mě spatřil, zakryl si rukama tvář a nahlas začal kvílet hebrejské modlitby. Na ten hluk se zjevně ze svých doupat musela vyřítit spousta lidí, protože za mnou se najednou ozval nepopsatelný nářek. Otočil jsem se a spatřil jsem, jak se ke mně valí změť smrtelně bledých tváří, znetvořených děsem.
S údivem jsem se na sebe podíval a pochopil jsem: Stále ještě jsem měl přes svůj oblek natažené ty podivné, středověké šaty, které jsem si oblékl v noci, a lidé si mysleli, že před sebou mají Golema.
Rychle jsem zaběhl za roh a za domovními dveřmi jsem ze sebe ty práchnivějící hadry strhal.
Hned nato kolem mě prošel dav máchající holemi a zuřivě křičící.«[2]

Výše citovaná mistrná pasáž nejlépe osvětluje styl, tajemnost ale i neviditelné nitky, jimiž je Golem protkán. Athanasius Pernath, jež v zakázané místnosti přežije jen díky pagátu, jimž kdysi rabín Löw Golema oživoval zjišťuje, si s konečnou platností potvrzuje, že mezi ním a Golemem existuje určitá nedefinovatelná souvislost.
Konečné rozřešení okultních zjevení pak Pernathovovy má dát noční zážitek, po kterém se již jeho zjevení nikdy neobjevila:

»Měl jsem v úmyslu vzít si kabát a hůl a zajít se najíst do hospůdky U Starého Ungeltu, kde každý večer Zwakh, Vrieslander a Prokop společně sedávali až do noci a navzájem si přitom vyprávěli potrhlé historky.
Sotva jsem však vstoupil do pokoje, chuť jít tam ze mě spadla, jako kdyby ze mě nějaké ruce strhly šátek.
Ve vzduchu bylo cítit napětí, za které jsem nemohl dávat vinu sám sobě, které však bylo tak hmatatelné, že se během několika vteřin přeneslo na mě, a to tak silně, že jsem samým neklidem zprvu ani nevěděl, co si počít. Jestli mám zapálit světlo, zamknout za sebou, posadit se nebo naopak přecházet po pokoji.
Vplížil se sem snad někdo v době mé nepřítomnosti a skryl se tu? Přepadla mě snad obava člověka z toho, být pozorován? Byl tu snad Wassertrum?
Hmátl jsem za záclony, otevřel jsem skříň, nahlédl jsem do sousedního pokoje: nikde nikdo.
I kazeta stála přesně na svém místě.
Nebylo by snad lepší, kdybych ony dopisy zkrátka spálil, abych se starostí o ně zbavil jednou provždy?
Už jsem v kapsičce od vesty hledal klíč - ale muselo k tomu dojít teď hned? Do rána bylo přece času dost.
Napřed bych měl udělat světlo! Nemohl jsem najít sirky.
Byly dveře zamčené? Popošel jsem o několik kroků nazpátek a pak jsem se znovu zastavil.
Proč mám najednou strach?
Chtěl jsem sám sobě vyčíst, že jsem zbabělec, ale myšlenka sama se zadrhla uprostřed věty.
Náhle mě napadla šílená myšlenka: rychle, co nejrychleji si vylézt na stůl, vzít křeslo, vytáhnout ho k sobě a pak jím rozbít lebku „tomu", co tu lezlo po zemi - kdyby - kdyby se to přiblížilo. „Nikdo tu přece není," řekl jsem si nahlas a s obavami, „copak ses někdy v životě bál?"
Nic nepomáhalo. Vzduch, který jsem dýchal, byl řídký a rezavý jako éter.
Kdybych spatřil něco jakkoliv strašného, v okamžení by mě strach opustil.
Neobjevilo se nic.
Očima jsem propátral všechny kouty:
Nic.
Všude byly jen dobře známé věci: nábytek, truhly, lampa, obraz, nástěnné hodiny - neživí, staří, věrní přátelé.
Doufal jsem, že se mi před očima promění a že mi tak dají důvod, abych si tísnivý pocit strachu mohl vysvětlit šálením smyslů.
Ani to se nestalo. Zůstali strnule nehybní, věrní svému tvaru. Vzhledem k panujícímu šeru až příliš strnule, než aby to bylo normální.
„Jsou pod tím samým tlakem jako ty," pocítil jsem.
„Bojí se i jen pohnout."
Proč nástěnné hodiny netikají?
Všeobecné naslouchání pohlcovalo každý zvuk.
Zavrzal jsem stolem a byl jsem překvapen, že jsem ten zvuk slyšel.
Kdyby alespoň venku hvízdal vítr.' Ale ani to. Nebo kdyby v krbu zapraskalo dřevo - ale oheň byl vyhaslý.
Ve vzduchu bylo cítit neustávající číhání - bez pauzy v čase a bez mezery v prostoru, jako když proudí voda.
Marně jsem měl nastražené všechny smysly. Pochyboval jsem, že to vůbec mohu přečkat. - Místnost plná očí, které jsem nedokázal spatřit, plná maně šátrajících rukou, které jsem nemohl zachytit.
Pomalu mi došlo, že je to děs, který plodí sám sebe, ochromující hrůza z neuchopitelného nic, které nemá žádný tvar a které rozežírá meze našeho myšlení.
Prkenně jsem se postavil a čekal jsem.
Čekal jsem snad čtvrthodinu: Snad se „to" nechalo ošálit a plížilo se to ke mně zezadu, takže bych to mohl načapat.
Jedním rázem jsem se obrátil: zase nic.
Totéž hrozivé „nic", které neexistovalo, a přece naplňovalo celý pokoj svou děsivou existencí.
Co kdybych vyběhl ven? Co mi v tom bránilo?
„Šlo by to se mnou," pochopil jsem okamžitě s naprostou jistotou. Přiznal jsem si také, že by mi nikterak nepomohlo, kdybych rozsvítil. Přesto jsem tak dlouho hledal sirky, až jsem je nasel.
Knot však nechtěl hořet a dlouhou dobu jen doutnal.
Plamínek nedokázal ani žít, ani zemřít, a když si konečně vybojoval mátožnou existenci, zůstal bez lesku, jako zažloutlý, špinavý plech. Ne, tma byla přece jen lepší.
Světlo jsem tedy zhasl a oblečený jsem se natáhl na postel. Poslouchal jsem údery svého srdce: jeden, dva, tři, čtyři - až do tisíce, a pak zase znovu -, hodiny, dny, týdny, jak se mi zdálo, až mně vyschly rty a vlasy se mi zježily na hlavě. Ani vteřinka ulehčení.
Ani jedna jediná.
Začal jsem si předříkávat slova, jak mi zrovna přišla na jazyk: princ, strom, dítě, kniha, a křečovitě si je opakovat, až přede mnou náhle zůstala stát nahá jako smysluprosté, strašidelné zvuky z barbarské minulosti a já jsem musel vší silou přemýšlet, abych se dobral jejich významu: p-r-i-n-c?, k-n-i-h-a?
Nezešílel jsem už? Anebo nezemřel? - Začal jsem rukama tápat kolem sebe.
Vstát! Posadit se do křesla!
Padl jsem do lenošky.
Kdyby už konečně přišla smrt!
Jen abych nemusel vnímat to bezkrevné, příšerné číhání. „Já - nechci - já - nechci!" zakřičel jsem.
„Copak neslyšíte?"
Vysíleně jsem sklesl nazpět.
Nemohl jsem pochopit, že jsem stále ještě naživu.
Neschopen o čemkoliv přemýšlet nebo cokoliv učinit, zůstal jsem strnule zírat přímo před sebe.
„Proč mně tak tvrdošíjně podává zrní?" vzedmula se ve mně vlna myšlenky, stáhla se a znovu se vrátila jako příboj. Stáhla se. Znovu se vrátila.
Pomalu mi nakonec došlo, že přede mnou stojí zvláštní bytost - možná celou tu dobu, kterou jsem tu seděl - a natahuje ke mně ruku.
Bylo to šedé stvoření se širokými rameny velikosti menšího člověka, které se opíralo o spirálovitě stočený knot z bílého dřeva.
V místě, kde měla nasedat hlava, jsem dokázal rozeznat pouze kouli z řídké mlhy. Ze zjevení vycházel slabý zápach santalového dřeva a vlhké břidlice.
Pocit naprosté bezbrannosti mě téměř připravil o smysly. Všechna nervy drásající hrůza, kterou jsem za celou tu dlouhou dobu prodělal, se teď stmelila ve smrtelný děs a zhmotnila v této bytosti.
Pud sebezáchovy mi řekl, že bych zešílel úplně, kdybych spatřil tvář tohoto fantoma - varoval mě před tím, křičel mi do uší -, a přesto mě to přitahovalo jako magnet, přesto jsem nedokázal spustit pohled z matné mlhové koule a stále jsem v ní pátral po očích, nosu a ústech.
Ať jsem se však snažil, jak jsem chtěl, mlha se ani nepohnula. Na tělo se mi podařilo posadit všemožné hlavy, ale vždy jsem si byl vědom, že pocházejí jen z mé představivosti. Také se vždy rozplynuly - obvykle téměř v tomtéž okamžiku, kdy jsem je stvořil.
Nejdéle vytrvala hlava egyptského ibise.
Obrysy fantoma se ve tmě přízračně vlnily, sotva znatelně se stahovaly a pak znovu roztahovaly, jako by ona postava pomalu dýchala. Byl to jediný viditelný pohyb. Namísto nohou se postava dotýkala podlahy pahýly kostí, z nichž se šedé a bezkrvé svalstvo stáhlo i do výše kotníků.
Stvoření ke mně bez hnutí natahovalo ruku.
V ní ležela zrnka velikosti fazole, červeně zbarvená a s černými skvrnkami na okrajích.
Co jsem si s nimi měl počít?
Matně jsem vnímal, že nesu ohromnou odpovědnost, která dalece přesahuje vše pozemské - pokud nyní neučiním to správné.
Měl jsem pocit, že se teď kdesi v říši příčin vznášejí dvě misky vah, každá zatěžkaná polovinou světa.
Na kterou z nich vrhnu zrníčko prachu, ta klesne k zemi.
Pochopil jsem, že právě toto bylo to strašlivé číhání všude vůkol. „Nesmíš pohnout ani prstem," radil mi můj mozek, „ani kdyby smrt nikdy neměla přijít, aby tě vysvobodila z těchto muk."
A ty ses se rozhodl, ty jsi ta zrnka nepřijal, ozývalo se ve mně tiše. Teď už není cesty zpátky.
Ve snaze najít pomoc jsem se rozhlédl kolem sebe, zda se někde neobjeví nějaké znamení, co bych měl učinit.
Nic.
Ani ve mne nebyla žádná rada, žádný nápad - vše bylo odumřelé, mrtvé.
Pochopil jsem, že v tomto hrůzném okamžiku má život myriád lidí stejnou váhu jako pírko.
Mezitím musela nastat hluboká noc, protože už jsem nedokázal rozeznávat stěny svého pokoje.
Vedle v ateliéru dusaly kroky. Slyšel jsem, jak někdo otevírá skříně, vytahuje zásuvky a s rachotem je hází na zem. Domníval jsem se, že poznávám Wassertrumův hlas, jak chraptivým basem vyráží divoké kletby. Neposlouchal jsem to. Bylo to pro mě bezpodstatné jako šramocení nějaké myši. - Zavřel jsem oči: V dlouhé řadě mě míjely lidské tváře. Oči měly zavřené. Byly to ztuhlé posmrtné masky mého vlastního rodu, mých vlastních předků.
Stále týž tvar lebky, ačkoliv vzezření se měnilo, jak vstávaly ze svých hrobů - s hladkými vlasy učesanými na pěšinku, s vlnitými, krátce zastřiženými vlasy, s příčesky, s kšticí sepnutou kroužkem. Jak se blížily staletími, byly mi jejich rysy známější a známější, až se slily v poslední tvář - tvář Golema, jíž posloupnost mých předků skončila.
Pak tma rozpustila můj pokoj v nekonečný, prázdný prostor, uprostřed něhož jsem seděl na židli, zatímco šedý stín přede mnou ke mně znovu natahoval ruku.
Když jsem oči znovu otevřel, stály kolem nás ve dvou protínajících se kruzích, které tvořily osmičku, cizorodé bytosti.
Bytosti z jednoho kruhu byly zahaleny šatem s fialovým leskem, bytosti z druhého šatem s narudle černým leskem. Lidé cizí rasy, vysokých, nepřirozeně štíhlých postav, s tvářemi skrytými za zářícími šátky.
Bušení srdce v mé hrudi mi řeklo, že nastal čas rozhodnutí. Mé prsty sáhly po zrnkách - a já jsem spatřil, jak se zachvěly postavy v červenavém kruhu. Měl jsem zrnka odmítnout? Chvění zachvátilo postavy v modravém kruhu. Ostře jsem se podíval na muže bez hlavy: stál tu bez pohnutí, v tomtéž postoji jako předtím.
Dokonce přestal i dýchat.
Zvedl jsem paži, aniž jsem věděl, co mám udělat - a pak jsem fantoma udeřil do ruky, až se zrnka rozkutálela po podlaze.
Na okamžik, krátký jako elektrický výboj, jsem ztratil vědomí a začal jsem mít pocit, že se řítím do nekonečné hlubiny. - Pak jsem stanul pevně na nohou. Šedá bytost zmizela. Stejně tak bytosti z červenavého kruhu.
Modravé bytosti kolem mě naopak utvořily kruh. Na hrudi měly nápis ze zlatých hieroglyfů a němě - vypadalo to jako spřísahání - držely před sebou mezi ukazováčkem a palcem červená zrnka, která jsem bezhlavému fantomovi vyrazil z ruky.
Slyšel jsem, jak venku za okny zuří krupobití a jak vzduch rozťal ryčící hrom.
Nad městem bezmyšlenkovitě zuřila zimní bouře.
Od řeky vytím bouře v pravidelných intervalech dutě zaznívaly výstřely z děl, které signalizovaly lámání ledu na Vltavě.
Místnost zářila ve světle blesků, které bez přestávky následovaly jeden za druhým. Náhle jsem se začal cítit tak slabý, že se mi rozklepala kolena a já jsem se musel posadit.
„Buď klidný," zřetelně řekl nějaký hlas vedle mě, „buď naprosto klidný. Dnes je lelšimurim, noc bezpečí."
Bouře postupně přestávala a její ohlušující hřmot nakonec přešel v jednotvárné bušení krup o střechy.
Ochablost mých končetin nabyla takové míry, že vnímat, co se děje kolem mě, jsem mohl již jen otupělými smysly a zpola ve snu.
Někdo z kruhu pronesl tato slova:
„Ten, jehož hledáte, tu není."
Ostatní cosi odvětili v nějak.é cizí řeči.
Nato ten první opět tiše pronesl jednu větu, v níž se vyskytlo jméno „Henoch", ale zbytku jsem nerozuměl, protože vítr od řeky příliš hlasitě přinášel sténání praskajících ker.
Pak jedna postava opustila kruh, předstoupila přede mě, ukázala na hieroglyfy na své hrudi - byla to tatáž písmena jako u ostatních - a zeptala se mě, zda je mohu přečíst.
Když jsem, zadrhávaje únavou, odpověděl zamítavě, natáhla ke mně ta bytost dlaň a nápis se rozzářil na mé hrudi, zprvu v latinských písmenech:
Chabrat Zereh aur Bocher, které se poznenáhlu proměnily v písmo mně neznámé. - Upadl jsem do hlubokého, bezesného spánku, jaký jsem,nezažil od té noci, kdy mně Hillel uvolnil jazyk.«[3]

Vetešník Wassertrum, jemuž stojí Pernath v cestě jeho krevní mstě, mu podstrčí pod záminkou opravy zlaté hodinky, jež byly kořistí z loupežné vraždy, a protože byl vyšetřovací komisař blízkým známým Wassertruma, je Pernath na mnoho měsíců zavřen do vyšetřovací vazby, kde se mimo jiné setká s Laponderem, jež se doznal z vraždy z vilnosti a čeká na popravu. Poslední společné noci však začně Laponder mluvit ze spaní a Pernath s ním jako s médiem mluví s rabínem Schemajahem Hillelem a jeho dcerou Mirjam. V dalším hovoru se pak Pernath dozvídá o vyšším smyslu jeho astrálních setkání s duchy zemřelých, Golemem a vidinami hermafrodita, jež je konečným cílem života člověka:

»Nemohl jsem pochopit, že ho víc zajímá můj život než jeho vskutku dostatečně naléhavé záležitosti.
Abych ho uklidnil, vyprávěl jsem mu o všem podivném a nepochopitelném, co se mi přihodilo.
Po každém delším úseku spokojeně přikývl jako někdo, kdo věc chápe do všech detailů.
Když jsem přišel k místu, kdy se přede mnou objevilo zjevení bez hlavy a nabízelo mi černočervená zrnka, sotva se mohl dočkat, až se dozví konec. „Takže vy jste mu je vyrazil z ruky," zamumlal zamyšleně. „Nikdy bych si byl nepomyslel, že by mohla existovat i třetí cesta."
„To nebyla žádná třetí cesta," řekl jsem, „bylo to totéž, jako,kdybych byl ta zrnka odmítl."
Zasmál se.
„Nemyslíte, pane Lapondere?"
„Kdybyste je byl odmítl, dostal byste se zřejmě na ,cestu života', ale zrnka, která znamenají magickou sílu, by se byla nezachovala. - Takhle se rozkutálela po zemi, jak jste řekl. To znamená, že tu zůstala a že se o ně vaši předci budou starat tak dlouho, až nadejde čas jejich klíčeni. Pak síly, které ve vás zatím dřímají, oživnou."
Nepochopil jsem to: „O ta zrnka že se budou starat mí předci?"
„To, co jste zažil, musíte zčásti chápat symbolicky," vysvětlil mi Laponder. „Kruh modravě zářících lidí, který vás obklopoval, byl řetězem zděděných ,ego', který s sebou vláčí každý, kdo je zrozený z matky. Duše není Jednotlivostí - ona se jí teprve musí stát, a to se pak nazývá ,nesmrtelnost'. Vaše duše se zatím skládá z mnoha ,ego' - stejně jako se mravenčí stát skládá z mnoha mravenců.
Vy v sobě nesete duševní pozůstatky mnoha tisíc svých předků, hlav svého rodu. Je to tak u všech bytostí. Jak jinak by si mohlo kuře z uměle vysezeného vejce okamžitě po vylíhnutí začít samo hledat potravu, kdyby v něm nevězela zkušenost milionů let? Existence ,instinktu' pro zrazuje přítomnost předků v těle i v duši. - Ale promiňte mi, nechtěl jsem vás přerušit."
Vyprávěl jsem vše až do konce.
Všechno. I to, co mi Mirjam řekla o „hermafroditovi".
Když jsem skončil a vzhlédl jsem, všiml jsem si, že Laponder zbledl jako stěna a že se mu po tvářích koulejí slzy.
Rychle jsem vstal, dělal jsem, jako bych nic neviděl, a začal jsem po cele přecházet sem a tam, abych vyčkal, než se uklidní.
Pak jsem se posadil proti němu a použil jsem svou veškerou výřečnost, abych ho přesvědčil, jak nutné je, aby své soudce upozornil na svůj chorobný duševní stav. „Kdybyste se byl alespoň nepřiznal k té vraždě z vilnosti!" uzavřel jsem.
„Ale to jsem přece musel! Vždyť se mě ptali na mé svědomí," řekl naivně.
„Cožpak považujete lež za něco horšího než - než za vraždu z vilnosti?" zeptal jsem se zmateně.
„Všeobecně ani ne, avšak v mém případě jistě. Vidíte, když se mě vyšetřující soudce zeptal, zdali se přiznávám, měl jsem sílu mu říci pravdu. Zdali lhát budu nebo nebudu, bylo čistě otázkou mé volby. Když jsem tu vraždu z vilnosti spáchal - nechtějte po mně prosím detaily, neboť to bylo tak hrůzné, že bych si tu vzpomínku již nikdy nechtěl oživit -, když jsem onu vraždu z vilnosti spáchal, neměl jsem žádnou volbu. Ačkoliv jsem jednal při jasném vědomí, stejně jsem neměl žádnou volbu. Probudilo se ve mně cosi, o čem jsem dříve neměl ani tušení, a pak se to stalo silnější než já.
Myslíte si, že bych vraždil, kdybych měl možnost volby? Nikdy předtím jsem nic neusmrtil - ani to nejmenší zvíře -, a nyní bych toho už vůbec nebyl schopen.
Představte si, že by existoval lidský zákon ,vraždit' a že za neuposlechnutí by byl trest smrti -, podobně jako je tomu v případě války. Pak bych si byl okamžitě vysloužil trest smrti. Protože jsem neměl jinou volbu.
Mohl jsem jednoduše nevraždit. Ale tehdy, když jsem se oné vraždy z vilnosti dopustil, se věci měly jinak."
„Tím spíše, když se teď cítíte být někým jiným, musíte to všechno ohlásit, abyste unikl svému ortelu!" namítl jsem.
Laponder udělal rukou zamítavý pohyb. „Mýlíte se!
Soudci mají ze svého hlediska naprostou pravdu.
Chcete snad nechat člověka, jako jsem já, pobíhat na svobodě? Aby se zítra či pozítří stala tatáž tragédie?"
„Ne. Měli by vás však internovat v nějakém zařízení pro duševně choré. To je to, o čem mluvím!"
„Měl byste pravdu, kdybych byl šílený," odpověděl Laponder klidně. „Já však šílený nejsem. Jsem něco zcela jiného - něco, co se šílenství sice velmi podobá, ale co je ve skutečnosti jeho protikladem. Vyslyšte mě, prosím. Hned mně porozumíte. Předtím jste mi vyprávěl o fantomu bez hlavy, což je samozřejmě symbol - ten fantom, k němuž můžete snadno najít klíč, když se nad tím zamyslíte. Totéž se stalo i mně. Jenže já jsem ta zrnka přijal. Vydal jsem se tedy ,cestou smrti'. Tou nejsvatější myslitelnou věcí pro mě je nechat své kroky řídit tím duševním, které je ve mně. Slepě, důvěřivě, ať už cesta vede kamkoliv: k šibenici či na trůn, k chudobě nebo k bohatství. Nikdy jsem nezaváhal, když volba spočívala na mně.
Proto jsem také nelhal, když volba byla v mých rukou. Znáte slova proroka Míchy: Bylo ti řečeno, člověče, co je dobré, a co od tebe tvůj Pán očekává?
Kdybych byl lhal, byl bych stvořil prapříčinu, protože jsem měl volbu - když jsem spáchal tu vraždu, tak jsem žádnou prapříčinu nestvořil. Pouze se uvolnilo působení prapříčiny, která ve mně už odedávna dřímala a nad kterou jsem přestal mít moc.
Mé ruce jsou tedy čisté.
Tím, že moje duševno ze mě udělalo vraha, mě přivedlo na šibenici. Tím, že mě lidé pověsí, se můj osud oprostí od toho vašeho, a já dosáhnu volnosti."
Pocítil jsem, zeje to svatý muž, a vlasy se mi zježily úděsem nad mou vlastní malostí.
„Řekl jste mi, že jste ve svém podvědomí nadlouho ztratil vzpomínky na své mládí hypnotickým zásahem jistého lékaře," pokračoval. „To je znakem - stigmatem - všech těch, kdož byli kousnuti ,hadem duševní říše'.
Téměř se zdá, jako by v nás musely být dva na sebe naroubované životy, jako ušlechtilá rýže na divoký strom, než může dojít k zázraku procitnutí. To, co je jindy rozděleno smrtí, se tady provede vymazáním paměti - často jen náhlým vnitřním pokáním.
V mém případě to bylo tak, že jsem se jednoho rána ve věku svých jedenadvaceti let probudil jako vyměněný. To, co jsem do té doby měl rád, mi najednou začalo být lhostejné. Život mně začal připadat stejně hloupý jako nějaký román o indiánech, a přestal být skutečný. Jistotou se staly sny - apodiktickou, prokazatelnou jistotou. Rozumějte mi, prokazatelnou, reálnou jistotou, zatímco denní život se stal snem.
Dokázali by to všichni lidé, kdyby k tomu měli klíč.
A ten klíč spočívá pouze a jedině v tom, že si člověk ve spánku uvědomí své vlastní ,já', takřečeno svou ,kůži', a že v ní najde škvíru, jíž se vědomí prodírá mezi bdění a hluboký spánek. Proto jsem předtím řekl, že ,cestuji', nikoliv že ,mám sny'.
Snaha stát se nesmrtelným je bojem o nadvládu nad zvuky a strašidly, která v nás přebývají. A čekání na to, až se vlastní ,já' stane králem, je čekáním na Mesiáše. Přeludu podobný Habal Garmin, jehož jste viděl, onen .dech kostí' z kabaly, to byl ten král. Jakmile bude korunován, tak přetrhne vedví pouto, které vás vnějšími smysly a komínem rozumu váže ke světu.
Ptáte se mě, jak mohlo dojít k tomu, že jsem se navzdory svému oddělení od života mohl přes noc stát vrahem z vilnosti? Člověk je jako skleněná trubice, kterou procházejí barevné kuličky. Když je kulička červená, znamená to, že ten člověk je ,špatný'. Když je žlutá, tak je člověk ,dobrý'. Když za sebou procházejí dvě, jedna červená a jedna žlutá, jedná se údajně o člověka ,nepevného' charakteru. My, ,pokousáni hadem', proděláváme v jednom životě to, co rasa jako celek prodělává ve své historii: Barevné kuličky spěchají jedna za druhou skleněnou trubicí, a když dospějí ke konci - stanou se z nás proroci - staneme se obrazem Božím." Laponder se odmlčel. Dlouho jsem nebyl schopen slova. Jeho řeč mě téměř omámila.
„Proč jste se předtím tak úzkostlivě vyptával na mé zážitky, když přece stojíte o tolik výše než já?" začal jsem konečně znovu.
„Mýlíte se," řekl Laponder, „já stojím daleko pod vámi. Ptal jsem se vás, protože jsem cítil, že máte klíč, který mně ještě chyběl."
„Já? A klíč? O Bože!"
„Samozřejmě, vy! A vy jste mi ho také dal. Nemyslím, že by na celé zemi byl šťastnější člověk než právě dnes já."
Zvenku se ozval šramot, závora se odsunula, ale Laponder si toho nijak nevšímal:
„Klíčem bylo to s tím hermafroditem. Nyní mám jistotu. Již proto jsem šťastný, že si mě jdou odvést, protože brzy dosáhnu cíle."
Pro slzy jsem už nedokázal rozpoznat Laponderův obličej, jen jsem slyšel úsměv v jeho hlasu:
„A nyní: Žijte blaze, pane Pernathe, a mějte na paměti, že to, co zítra pověsí, budou jen mé šaty. Otevřel jste mi to nejkrásnější, to poslední, co jsem ještě nevěděl. Teď nastane svatba ..." Vstal a následoval dozorce.
„Úzce to souvisí s tou vraždou z vilnosti," byla poslední slova, která jsem od něj slyšel a která jsem vnímal jen matně.«[4]

Pernath je propuštěn, avšak mezi tím bylo celé židovské ghetto zbouráno, všichni jeho známí odcestovali a kruh je uzavřen návratem Pernathovy duše zpět do minulých časů.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Konec civilizace (Brave new world )
Aldous Huxley
Nakladatelství Maťa, 2004
ISBN 80-7287-089-0

Konec civilizace (orig. Brave New World [Nádherný nový svět], 1932 ) Aldouse Huxleyho a 1984 (1949) George Orwella jsou prvními, a jak ukázal čas, i těmi nejlepšími reflexemi možných důsledků mocenských režimů 20. století. A byť prvotní impuls reflektoval praktiky novodobých diktátorských režimů v Sovětskému Svazu, Itálii a Německu, nebylo jejich poselství v čase nijak ztupeno, ba naopak, jsou dnes, kdy technické možnosti kontroly i propagandy dovolují sledovat každý náš krok a určovat názory a chování masy, aktuálnější víc než v dobách svého vzniku.
A zatímco je román 1984 geniální antiutopií diktátorských režimů a lze jej, až na postřehy týkající se principu lidské společnosti jako takové, označit za překonaný, je Konec civilizace varováním před otupělostí západní civilizace, ve které jsou lidé pro své pohodlí ochotni obětovat nejen svou svobodu ale i úplný smysl své existence, jež je degradován na život kurů na hnojišti, byť s tolik zrním, slepicemi/kohouty, co trávící potažmo pohlavní orgány zvládnou. Za pomoci vsugerovaných hesel a pouček typu: „každý je dnes šťastný“ či „neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“, je smyslem života pracovat, utrácet a konzumovat ať již nezávazný sex, zábavu či zboží, což je dále podporováno drogami, které mají pomoci překonat velmi časté okamžiky prázdnoty a absence smyslu. Nepřáteli této civilizace z blízké budoucnosti jsou pak samostatně myslící jedinci, kteří se nejen nechtějí zapojit do masové zábavy, ale požadují se něčeho víc - skutečný život s jeho střídáním smutku a radosti, s jeho věčným hledáním, které žene stále vpřed i když je člověk se vzrůstajícím poznáním oproti původnímu předpokladu stále nešťastnější a vzdálenější svému cíli, a skutečnými škůdci i vyděděnci jsou pak ti, kteří se jakkoliv odlišují od daných norem.
Pro úspěšný chod civilizace je nutné vymýtit nejen všechny náznaky samostatného myšlení, ale i všechny emoce tak, aby se zbylá prázdnota zaplněná konzumací, sportem, sexuálními orgiemi a drogami prohlásila za štěstí. K tomuto cíli se postupuje již od samého začátku - vznik člověka a jeho osobnosti je prováděno uměle a dle aktuálních potřeb, předem jsou plánovitě předurčeny i jeho fyzické a intelektuální schopnosti tak, že pojmy pravda, láska, rodiče, matka či otec jsou považována za nejhrubší možné urážky, i když jejich smysl přibližně chápe jen několik jedinců, protože i dosažitelné vzdělání a vědomosti jsou omezeny jen na nejnutnější minimum toho, co je potřeba k vykonávání dané profese.
Nakolik je tato hrozba aktuální pro přítomnost, nechť si vášnivý čtenář odpoví sám, nicméně je obdobná selekce, změna, zvyšování či naopak snižování schopností dle původu, postavení či společenských zájmů za pomoci změny DNA velmi blízkou budoucností; rozdílné výchozí podmínky a možnosti dosažitelného vzdělání nikoliv na základě schopností, ale původu, je pak všeobecnou realitou. Smysl života populace Civilizace v nakupování, povrchních prožitcích a emociální otupělosti je pak nevyhnutelným trendem. Kdokoliv vybočuje z této řady, je nutně vyvrhel, ať již je ze strachu většiny nazýván levičák, alternativista, aktivista či terorista. Huxleyho Civilizace, a konec konců i ta naše, musí být chráněna od jakýkoliv snah o změnu, což je prováděno buď darem plného žaludku, nebo hrozbou vyloučení ze svého středu. V tomto kontextu je rovněž zajímavá komparace výdobytků sociálních revolucí jež od konce 18. století v západní civilizaci probíhaly - z dlouhodobého pohledu je patrné, že se vše dříve či později vrací zpět do výchozích předrevolučních podmínek.
»Jedno vajíčko, jedno embryo, jeden dospělý člověk - to je normální. Ale bokanovskyzované vajíčko pučí, proliferuje a dělí se. Osm až devadesát šest zárodků, a každý zárodek se vyvine v dokonale utvářené embryo a každé embryo v plnocenného dospělce. Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. Pokrok.
„V podstatě,“ uzavřel Ř.L.P., „se bokanovskyzace skládá ze sériového zastavování vývoje. Zarážíme normální růst a - což je dost paradoxní - vajíčko reaguje pučením.“
Reaguje pučením. Tužky byly pilné. Ředitel ukazoval, zvolna se pohybující pás unášel stojan se zkumavkami do velké kovové skříně, jiný stojan vyjížděl. Mechanismus tiše bzučel. „Za osm minut zkumavky projdou,“ sdělil. Osm minut je krajní mez, po kterou vajíčko snese ozáření tvrdými X-paprsky. Pár jich zahyne; ze zbývajících se nejméně citlivá dělí na dvě, většina vyžene do čtyř zárodků a některá do osmi. Potom se všechno vrátí do inkubátorů, kde se zárodky začnou vyvíjet. Za dva dny se prudce zchladí a jejich vývin se zastaví. Dostaneme dva, čtyři až osm nových zárodků, a nato se jim dá téměř smrtelná dávka alkoholu. Vyženou znovu - zárodek ze zárodku - a potom se nechají klidně vyvíjet, další zastavení vývinu by pro ně bylo osudné. Původní vajíčko je na nejlepší cestě, aby se z něho stalo osm až devadesát embryí- velkolepé zdokonalení přírody, to jistě uznáte! Identičtí blíženci, nikoli ubohá dvojčata nebo trojčata jako za starých časů, kdy se rodila živá mláďata a jen občas došlo k náhodnému dělení vajíčka; dnes to jsou celé tucty a kopy najednou.
„Kopy,“ opakoval ředitel a široce rozpřáhl ruce, jako by rozdával dary. „Kopy.“
Avšak jeden ze studentů byl tak hloupý, že se zeptal, jaká je v tom vlastně výhoda.
„Ale milý chlapče!“ obrátil se k němu prudce ředitel. „Což to nechápete? Opravdu to nechápete?“ Pozvedl ruku. Jeho výraz byl slavnostní. „Bokanovského proces je jedním z hlavních nástrojů společenské stability.“
Hlavní nástroje společenské stability.
Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu.
„Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“ Hlas se mu málem zachvíval nadšením. „Teď tedy víte, jak to je. Poprvé v dějinách světa!“ Citoval heslo planety: „Komunita - identita - stabilita.“ Veliká slova. „Celý problém by byl vyřešen, kdybychom mohli vajíčka bokanovskyzovat donekonečna.“
Byl by vyřešen standardními gamami, neměnnými deltami a jednotnými epsilony. Miliony identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii.
„Ale bohužel,“ zavrtěl ředitel hlavou, „nemůžeme bokanovskyzovat neomezeně.“ Zdá se, že Šestadevadesát je horní mez a dvaasedmdesát dobrý průměr. Získat z jednoho a téhož vaječníku a z gamet téhož muže tolik identických blíženců, kolik je vůbec možné - to je to nejlepší (škoda, že jen to druhé nejlepší), co jsme dokázali. A i to bylo velmi obtížné.
Vždyť v přírodě to trvá třicet let, než dvě stě vajíček úplně dozraje. Ale naším úkolem je stabilizovat obyvatelstvo na jeho dnešním stavu. K čemu by to bylo, kdyby se celá čtvrtstoletí trousila po kapkách dvojčata?“
Je zřejmé, že by to nebylo k ničemu. Podsnapova technika však nesmírně urychlila proces zrání. Nyní by se mohlo spolehlivě vypěstovat nejméně sto padesát zralých vajíček během dvou let. Oplodňujte a bokanovskyzujte - jinými slovy, násobte sedmdesáti dvěma, a dostanete v průměru téměř jedenáct tisíc bratrů a sester ve sto padesáti dávkách identických blíženců, všechny přibližně stejného věku, s rozptylem nejvýše dvou let.
„A ve výjimečných případech můžeme získat z jediného vaječníku i přes patnáct tisíc dospělých individuí.“
Kývl na světlovlasého, mladého, růžolícího muže, který šel zrovna kolem: „Pane Postere!“ Růžolící mladý muž přistoupil.
„Pane Postere, můžete nám říci nejvyšší údaj pro jednotlivý vaječník?“
„V této ústředně šestnáct tisíc dvanáct,“ odpověděl pan Poster bez zaváhání. Mluvil velmi rychle, měl živé modré oči a zřejmě ho těšilo, že může uvádět čísla. „Šestnáct tisíc dvanáct, ve stu osmdesáti pěti dávkách identických blíženců. Bylo již ovšem dosaženo ještě mnohem lepších výsledků,“ sypal dál ostošest, „a to v některých tropických ústřednách. Singapur produkoval často přes šestnáct tisíc pět set a Mombasa se teď přiblížila k sedmnácti tisícům. Mají totiž nezasloužené výhody. Měli byste vidět, jak černošský vaječník reaguje na hypofýzu! Je to překvapující, jste-li zvyklý pracovat s evropským materiálem. A přece,“ pokračoval a zasmál se (ale v očích mu zasvitla chuť soupeřit a brada se vyzývavě vysunula), „a přece si myslíme, že je porazíme. Pracuji teď s báječným delta-minus vaječníkem, teprve osmnáct měsíců starým. Hotovo je již více než dvanáct tisíc sedm set dětí, částečně dekantovaných, částečně v embryonálním stavu. A pořád je plně funkční. Ještě je porazíme.“ „Takový duch se mi líbí!“ zahlaholil ředitel a poklepal panu Fosterovi na rameno. „Pojďte s námi, ať hoši pochytí něco z vašich odborných zkušeností.“
Pan Poster se skromně usmíval: „S radostí.“ Šli dál.
V plnírně vládl harmonický spěch a spořádaná aktivita. Ze suterénu, kde je banka tělesných orgánů, malé zdviže bleskově vynášejí čerstvé kusy masa z pobřišnice sviní, nařezané v potřebné velikosti. Zasvištění a cvak! - dvířka zdviže se rozletí, plnič láhví jen natáhne ruku, přenese kus blány, uhladí a vpraví do láhve, a než je plná láhev na běžícím pásu z dosahu, opět zasvištění a cvak! a ze suterénu vyletí nový kus peritonea a je vpraven do další láhve, následující v tomto nekonečném procesí, které se pomalu sune na pásu.
Vedle plničů stojí matrikáři. Procesí se sune dál; vajíčka se jedno po druhém přenesou ze zkumavek do větších nádob; rutinovaný zářez do pobřišnicové blány, morula je uložena na místo, vše se zalije fyziologickým roztokem... a láhev pokračuje na své cestě k etiketářům. Dědičné vybavení, datum oplodnění, příslušnost ke skupině bokanovského - všechny tyto údaje se přenášejí ze zkumavek na láhve. Už to není anonymní procesí, nýbrž procesí označkované a pojmenované, a to teď postupuje pomalu otvorem ve zdi do sociálně predestinačního sálu.
„Osmdesát osm krychlových metrů kartotéky,“ pravil se zalíbením pan Poster, když vstoupili do místnosti.
„Obsahuje všechny důležité informace,“ dodal ředitel.
„Každé ráno se upravují podle posledního stavu.“
„A každé odpoledne se koordinují.“
„Na tom základě, na němž se sestavují výpočty.“
„Tolik a tolik individuí takové a takové jakosti,“ řekl pan Poster.
„V takovém a takovém množství.“
„Neustále optimální intenzita dekantace.“
„Nepředvídané ztráty jsou okamžitě nahrazeny.“
„Okamžitě,“ opakoval pan Poster. „Kdybyste jen tušili, kolik hodin přes čas jsem pracoval po posledním japonském zemětřesení!“ zavrtěl hlavou a dobrosrdečně se zasmál.
„Predestinátoři předávají svá čísla oplodňovačům.“
„Ti jim posílají žádaná embrya.“
„Až se láhve dostanou sem, kde každé embryo dostává predestinaci.“
„Potom se posílají dolů do vlastní líhně.“
„Tam teď půjdeme.“
Pan Poster otevřel dveře a vedl je po schodech do suterénu.
Teplota byla stále tropická. Sestupovali do houstnoucího šera. Dvoje dveře a dvakrát lomená chodba chránily prostor, aby do něho nemohlo proniknout denní světlo.
„Embrya jsou jako film,“ zažertoval pan Poster a otevřel druhé dveře. „Snesou jen červené světlo.“
A skutečně, dusná tma, do níž ho studenti nyní následovali, byla viditelná a purpurová, podobná tmě, jakou za letního odpoledne vídáme pod zavřenými víčky. Břichaté láhve narovnané v nekonečných řadách nad sebou i vedle sebe jiskřily, jako by byly posety nesčetnými rubíny, a mezi těmito rubíny se pohybovaly mdle červené přízraky mužů a žen s purpurovýma očima a příznaky lupusu. Hukot a bzučení strojů jemně rozechvívalo vzduch.
„Řekněte jim ještě pár čísel, pane Postere,“ řekl ředitel, který byl již unaven mluvením.
Pan Poster byl nesmírně potěšen, že jim může říci ještě pár čísel.
Délka dvě stě dvacet metrů, šířka dvě stě, výška deset, ukázal nahoru. Studenti zvedli oči ke vzdálenému stropu, jako když pijí kuřata.
Tři patra polic: přízemí, první galerie, druhá galerie. Ocelová pavučina galerií se ztrácela ve tmě všemi směry. Tři červené přízraky opodál odtahovaly čile demižony z pohyblivých schodů.
Pohyblivé schody vedoucí ze sociálně predestinačního sálu. Každá láhev může být umístěna najedno z patnácti polic. Každá police - ačkoliv to není vidět - je vlastně běžící pás, který se pohybuje sotva znatelně, rychlostí třicet tři a jedna třetina centimetru za hodinu. Dvě stě šedesát sedm dní, každý den osm metrů. Celkem dva tisíce sto třicet šest metrů. Jeden okruh v přízemí, jeden na první galerii, půl okruhu na druhé, a dvoustého šedesátého sedmého dne se láhve dostanou na denní světlo, do dekantační místnosti. Dostanou se do takzvané nezávislé existence.
„Ale mezitím,“ uzavřel pan Poster, „s nimi ještě ledacos uděláme. Spoustu věcí.“ Zasvěceně a triumfálně se zasmál.
„Takový duch se mi libí,“ poznamenal znovu ředitel. „Pojďme dál. Pane Postere, všechno jim vyložte.“
A pan Poster vykládal.
Vykládal jim o růstu embrya na peritoneálním podloží. Dal jim ochutnat silnou krevní náhražku, jíž se embryo vyživuje. Vysvětlil, proč se musí stimulovat placentinem a thyroxinem. Pověděl jim o výtažku z corpus luteum. Ukázal jim jehly, jimiž se výtažek na každém dvanáctém metru mezi nulou a 2 040 automaticky vstřikuje do láhví. Mluvil o postupně zvyšovaných dávkách hypofyzárních hormonů, které se jim podávají na posledních šestadevadesáti metrech jejich putování. Popsal umělý mateřský krevní oběh, zaváděný do každé láhve po sto dvanáctém metru. Ukázal jim rezervoár krevní náhražky a odstředivé čerpadlo, které udržuje tekutinu nad placentou v pohybu a žene ji syntetickými plícemi a filtrem pro odpadové zplodiny. Zmínil se o nepříjemném sklonu embryí k chudokrevnosti, který lze ovšem samozřejmě potlačit obrovskými dávkami výtažků z prasečích žaludků a z jater koňských fétů. Ukázal jim jednoduchý mechanismus, pomocí něhož se všechna embrya na každých osmi metrech v posledním dvousetmetrovém úseku společně přetřásají, aby si zvykla na pohyb. Upozornil na závažnost takzvaného dekantačního traumatu a vypočítal opatření, která vhodnou přípravou embryí snižují nebezpečný šok na nejmenší míru. Vyložil jim testování pohlaví, které se provádí okolo dvoustého metru. Vysvětlil systém značkování - T pro mužská individua, kroužek pro ženská a černý otazník v bílém poli pro ta, kterým je určeno zůstat neplodnými.
„Protože je samozřejmé,“ pravil pan Poster, „že ve valné většině případů působí plodnost jenom potíže. Pro naše účely by zcela postačil jeden plodný vaječník z každých dvanácti set. My však chceme mít dobrý výběr. A také musíme mít samozřejmě pro jistotu vždycky něco do zásoby. Proto necháváme třicet procent ženských embryí vyvinout normálně. Ostatní dostávají na každém čtyřiadvacátém metru po celý zbytek oběhu dávku mužského hormonu. Výsledkem je, že se dekantují jako neplodná - co do ustrojení zcela normální („až na to,“ jak musil připustit, „že pak mají nepatrný sklon k růstu vousů“), ale zaručeně neplodná.
„To nám konečně umožňuje,“ pokračoval pan Poster, „překročit hranice pouhého otrockého napodobování přírody a dostat se do mnohem zajímavějšího světa lidské vynalézavosti.“
Zamnul si ruce. Je totiž samozřejmé, že se nespokojíme s pouhým líhnutím embryí - to přece umí každá kráva. „Máme zde také predestinaci. Dekantujeme naše nemluvňata již jako socializované bytosti, jako alfy nebo epsilony, jako budoucí kanalizační dělníky nebo budoucí...“ Chtěl říci „budoucí světové kontrolory“, ale opravil se a řekl: „...budoucí ředitele líhní.“
Ř.L.P. přijal tuto poklonu s úsměvem.
Míjeli 320. metr na polici 11. Mladý mechanik beta minus hbitě seřizoval šroubovákem a francouzským klíčem čerpadlo krevní náhražky na láhvi unášené běžícím pásem. Jakmile otočil maticemi, bzukot elektrického motoru se o zlomek tónu snížil. Níž, níž... Poslední přitažení, pohled na otáčkoměr, a hotovo. Postoupil o dva kroky podél řady a začal dělat totéž na dalším čerpadle.
„Snižuje počet otáček za minutu,“ vysvětloval pan Poster. „Náhražka obíhá pomaleji. Prochází pak plícemi v delších intervalech a embryo dostává méně kyslíku. Není nad to zmenšit přívod kyslíku, aby embryo bylo udržováno pod normálem.“ Znovu si zamnul ruce.
„Ale proč chcete udržovat embryo pod normálem?“ otázal se naivně jeden ze studentů.
„Osle!“ přerušil ředitel dlouhou odmlku. „Copak vás nenapadlo, že epsilon-embryo musí mít nejen epsilon-původ, ale i epsilon-prostředí?“
Zřejmě ho to nenapadlo. Byl z toho celý zmaten.
„Čím nižší kasta,“ řekl pan Poster, „tím méně kyslíku. To působí především na mozek. Potom na kostru. Při sedmdesáti procentech normální dávky kyslíku dostanete trpaslíky. Při méně než sedmdesáti bezoké zrůdy, které jsou zcela neužitečné,“ uzavřel pan Poster.
Ale kdyby se (jeho hlas dostal důvěrný a horlivý nádech) našel postup, jímž by se zkrátila doba zrání, jaké by to bylo vítězství, jaké požehnání pro společnost!
„Připomeňte si koně.“
Připomněli si ho.
Zralý v šesti letech. Slon v deseti. Kdežto člověk ještě ani ve třinácti není pohlavně zralý a teprve ve dvaceti je plně vyvinut. Ovšem plodem zpožděného vývoje je zase lidská inteligence.
„Ale u epsilonů,“ pravil pan Poster velmi správně, „lidskou inteligenci nepotřebujeme.“
Nepotřebovali ji a nevytvářeli ji. Ale i když rozum epsilona byl hotový v deseti letech, tělesná způsobilost k práci nastávala teprve v osmnácti. Dlouhá léta nezralosti, zbytečná a promarněná. Kdyby se fyzický vývoj mohl uspíšit tak, jako je tomu, řekněme, u krávy, jaká by to byla obrovská úspora pro komunitu!
„Obrovská,“ mumlali studenti. Nadšení pana Fostera bylo nakažlivé.
Začal se vyjadřovat dosti odborně. Mluvil o abnormální endokrinní koordinaci, která způsobuje, že lidé rostou tak pomalu. Předpokládal, že příčinou toho je zárodečná mutace. Bylo by možné následky této zárodečné mutace odstranit? Mohlo by být individuální epsilon - embryo vhodným postupem přivedeno k témuž normálnímu vývoji, jaký je u psů a krav? V tom je ten problém. Zbývá ho jen vyřešit.
Piikington v Mombase vypěstoval individua, která byla pohlavně zralá ve čtyřech letech a zcela dospělá v šesti a půl. Vědecký triumf. Jenže společensky bezcenný. Šestiletí muži a ženy jsou příliš hloupí dokonce i pro práci epsilonú. To je proces, při němž se vyřeší buď všechno, nebo nic; buď se vám modifikace nepodaří vůbec, anebo změníte všechno. A tak se stále hledá ideální kompromis mezi dospělostí ve dvaceti a dospělostí v šesti. Zatím bezvýsledně. Pan Poster vzdychl a potřásl hlavou. Při svém putování purpurovým šerem se na sto sedmdesátém metru dostali ke krytu na polici 9. Od tohoto místa byla police 9 uzavřena a láhve dobíhaly zbytek dráhy jakýmsi tunelem, tu a tam přerušovaným dvoumetrovými až třímetrovými mezerami. „Adaptace na horko,“ řekl pan Poster.
Horké tunely se střídaly s chladnými. Zároveň s chladem znepokojují embrya tvrdé X-paprsky. Až budou embrya dekantována, budou mít z chladu hrůzu. Jsou predestinována emigrovat do tropů, stát se horníky, pradlenami acetátového hedvábí a dělníky v ocelárnách. Později bude jejich rozum uzpůsoben k tomu, aby potvrdil zkušenost jejich těl. „Adaptujeme je na to, aby jim šlo horko k duhu,“ dodal pan Poster. „Naši kolegové nahoře je naučí vedro milovat.
„A to,“ vpadl ředitel nabubřele, „to je tajemství, jak žít šťastně a čestně - milovat práci, která je člověku určena. Cílem veškeré predestinace je přivést každého k tomu, aby miloval svůj nezměnitelný sociální úděl.“
V prostoru mezi dvěma tunely stála asistentka a dlouhou tenkou stříkačkou opatrně zkoumala rosolovitý obsah unášené láhve. Studenti i jejich průvodci se zastavili a tiše ji několik vteřin pozorovali.
„Dobře, Lenino,“ řekl pan Poster, když se konečně vzpřímila a vytáhla stříkačku.
Dívka se polekaně obrátila. Byla neobyčejně hezká, ačkoliv měla lupus a rudé oči.
„Henry!“ Její úsměv se červeně zableskl nad řadou korálových zubů.
„Rozkošná, rozkošná,“ zamumlal ředitel a dvakrát nebo třikrát ji lehce plácl. Odvětila uctivým úsměvem.
„Co jim dáváte?“ otázal se pan Poster a nasadil zcela úřední tón.
„Jen obvyklou dávku tyfu a spavé nemoci.“
„Očkování dělníků určených pro tropy začíná na sto padesátém metru,“ vysvětloval pan Poster studentům. „Embrya mají ještě žábry. Imunizujeme tedy rybu proti nemocem budoucího člověka.“ Potom se obrátil znovu k Lenině. „Dnes odpoledne na střeše, za deset minut pět,“ řekl, „jako obvykle.“
„Rozkošná,“ opakoval znovu ředitel, naposled ji plácl a šel za ostatními.
Na polici 10 byla příští generace dělníků pro chemický průmysl adaptována na styk s olovem, žíravým louhem, dehtem a chlorem. První část dávky dvou set padesáti raketových techniků v embryonálním stavu právě míjela 1100. metr na polici 3.
Zvláštní mechanismus udržoval nádoby ve stálé rotaci. „Aby se zdokonalil jejich smysl pro rovnováhu,“ vysvětloval pan Poster. „Opravy ve volném prostoru na vnější straně rakety, to je choulostivá věc. Když stojí zpříma, zpomaluje jim krevní oběh, takže jsou skoro vyhladovělí, a když stojí na hlavě, tak jej zdvojnásobí mé. Učí se spojovat stání na hlavě s pocitem blaha a jsou úplně šťastni, jen když stojí na hlavě.“
„A nyní,“ pokračoval pan Poster, „bych vám rád ukázal velmi zajímavou predestinaci intelektuálů alfa-plus. Máme jich velkou dávku na polici 5. První galerie,“ zavolal na dva hochy, kteří se právě chystali sejít do přízemí.
„Jste asi na metru 900,“ poučoval. „Nemůžete provádět žádnou úspěšnou predestinaci intelektuálů, dokud zárodky neztratí ocasy. Pojďte za mnou.“«[1]
V dalším vývoji jsou v dítěti za pomoci hesel a říkanek vštěpovány odpovědi na základní životní otázky, stejně tak jako žádané a jediné správné chování i společenský postoj, ve kterém je vyžadována absolutní příslušnost k vlastní kastě, potřeba společnosti i vlastní oblíbenosti jež nutně vedou k požadované spotřebě (otázka nutnosti konformity a potřeby spotřeby viz úvahy Ad láska a Orgasmus, konformita a umění).
Z tohoto uzavřeného kruhu však byl proti své vůli vyděděn Bernard Marx, jež trpěl malým vzrůstem, když mu byl omylem v jeho embryonálním stavu aplikována dávka alkoholu. Sice tak nechtěně vybočoval ze stejnorodé linie, stal se podezíravým i sebelítostivým, ale jeho utrpení spojené s inteligencí ho donutilo přemýšlet tak, že si dokázal, tedy alespoň částečně, uvědomovat nesmyslnost a prázdnostu mnohých frází, jež jsou dětem ve spánku po mnoho let přeříkávány tak, že se stanou nedílnou součástí jejich myšlení, a vymanil se z nich. Jeho odlišnost, kdy narozdíl od ostatních nenalézal potěšení v davu, ale v samotě, nikoliv v mase, ale v přemýšlení, jej spojilo s Helmholtzem Watsonem, géniem nejvyšší kasty, který se též díky své inteligenci, jež se nespokojila s danou predestinací, ale chtěla dále objevovat a pokládat si otázky na zakázaná témata. A zatímco byla Bernardova odlišnost trpěná a nechtěná, Helmholtz, který byl u žen jedním z nejoblíbenějších mužů své generace, o ni vědomě usiloval. Nespokojoval se se skládáním jednoduchých a účinných propagandistických sloganů a průpovídek, ale začal psát básně, což bylo bráno jako porušení všech pravidel budujících iluzi všeobecného štěstí.
Tato celosvětově uniformní civilizace však měla několik výjimek těch, kteří se nedokázali či nechtěli zařadit: první byly Ostrovy, kam se posílali příliš inteligentní a následně nespokojení jedinci a druhou byly divošské rezervace v Severní Americe, kde na území chráněném dráty vysokého napětí žila komunita původních indiánů, jež žili tak jako jejich předci a potažmo i jako obyvatelé Civilizace před Revolucí - tj. plodili, rodili a vychovávali své děti, žili v trvalých rodinných svazcích, měli své náboženství, kult předků, strach ze smrti, i radost ze života…
Bernard v jedné z těchto rezervací, tzv. Divočiny, kam se dostal na zvláštní propustku díky své predestinaci psychologa, objevil dva ztracené příslušníky Civilizace: ženu, která se před dvěma desetiletími v rezervaci zřítila do jedné ze strží a jejího v rezervaci narozeného syna (přes po mnoho let opakované sugesce se občas stávalo, že selhala antikoncepce a žena musela jít na potrat), a oba Bernard zneužil pro své sobecké plány - chtěl se vyhnout vyhnanství na jednom z Ostrovů, které mu hrozilo pro jeho osamělost.
Po návratu byla zestárlá a tlustá matka uklizena s pravidelným přídělem drog - jen samotné slovo matka znamenalo tu nejtěžší urážku, natož pak skutečný fakt snoubený se stářím a ošklivostí (v Civilizaci stáří díky sériím lékařských zákroků, kdy měli šedesátiletí tělo dvacetiletých, neexistovalo), nicméně její syn John, všeobecně přezdívaný Divoch se stal všeobecnou atrakcí znuděné společnosti a Bernard tak jako jeho jediný spojník s civilizovaným světem mohl získat to, po čem celý život toužil - tj. úctu, obdiv a především kteroukoliv ženu, jíž se mu zachtělo.
Avšak citově plnohodnotný Divoch si začal brzy uvědomovat prázdné pozlátko Civilizace a jeho prázdnotu, a toužil najít to, co bylo v Civilizaci zakázáno - partnerskou lásku ale i štěstí a svobodu. Spřátelil se s podobně idealisticky laděným Helmholtzem, který však ženami pohrdal a nechápal i mnohé další z Divochových snů, potvrzených v tragédiích Shakespeara, jehož zakázanou knihu (číst knihy zabraňuje spotřebě) nalezl v Divočině. Společně se vzbouří a začnou vyhazovat drogy rozdávané v rámci odměny příslušníkům nižší kasty. Jsou zatčeni, Bernard a Helmholtz vyhnáni na jeden z Ostrovů a Divoch odešel znechucen do samoty. Avšak pro ostatní byl stále lákavou atrakcí a po tajném nafilmování jedné ze svých náboženských pohroužení, kdy se do mrskal do krve představuje si při tom svou fyzicky nenaplněnou lásku k Lenině, kterou pro její, v Civilizaci běžnou a požadovanou promiskuitu, proklínal jako běhnu a děvku (stejně jako kdysi manželky indiánů jeho matku, která nechápala své provinění milovat se s každým, kdo o ni projeví zájem).
Film vzbudí mnohonásobně vyšší pozornost a osamělý maják, kde Divoch v osamění žije, je doslova obklopen zástupy zvědavců, kteří žádají, aby se divoch zase zmrskal. Ve chvíli jejich vytržení, kdy v zfanatizovaně křičí „my chceme důtky - my chceme důtky“ přiletí milovaná i proklínaná Lenina, kterou Divoch k radosti davu začne pronásledovat a mrskat, což přeroste ve všeobecné bičování a následné orgie.
»„Zabij, zabij, zabij...,“ křičel divoch dále.
Pak náhle někdo začal zpívat „Hece peče“ a v okamžiku se všichni přidali k refrénu, zpívali a začali tančit. Hece peče, pořád dokolečka dokola a bili jeden druhého v šestiosminovém taktu. Hece peče...
Teprve po půlnoci odletěla poslední helikoptéra. Otupen somou a vyčerpán dlouhým běsněním smyslnosti, ležel divoch na vřesu a spal. Když se probudil, stálo slunce již vysoko. Chvilku ještě ležel, mžoural jako sova do světla a nedovedl nic pochopit. Pak si náhle vzpomněl - na všechno.
„O Bože, o můj Bože,“ a zakryl si rukou oči.
Toho večera se roj helikoptér, který bzučel nad Hog's Backem, podobal černému mraku, dlouhému deset kilometrů. Popis orgie souladu z minulé noci přinesly všechny noviny.
„Divochu!“ volali první příchozí, jakmile přistáli se svou helikoptérou. „Pane Divochu!“
Žádná odpověď.
Dveře do majáku byly pootevřeny. Strčili do nich a vstoupili do šera za zavřenými okenicemi. Klenutým průchodem na druhé straně místnosti mohli vidět první stupně schodiště, které vedlo do vyšších poschodí. Přesně pod vrcholem oblouku se klátil pár nohou.
„Pane Divochu!“
Pomalu, velmi pomalu, jako dvě nepospíchající střelky kompasu se nohy otáčely vpravo; na sever, severovýchod, východ, jihovýchod, jih, jihozápad; potom se zastavily a po několika vteřinách se otáčely znovu vlevo, bez jakéhokoliv spěchu. Na jihojihozápad, jih, jihovýchod, východ...«[2]

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Mechanický pomeranč (Clockwork orange )
Anthony Burgess
Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-28-X

„Co teda jako bude, he?“
To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupěj, a seděli smě v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy sté už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej .plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehda ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže sté to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcem nebo s párjinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který sté oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který sté klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo sté mohli drinkat mlíko s nožema, jak smě říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle smě si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat.
Kapsy smě měli samý many, takže smě vlastně nepotřebovali žádný rozkoše stoulnout, tolčoknout nějakýho starýho hjumaníka v parku a lukovat, jak se topí v krvi, zatímco my přepočítáváme vejdělek a dělíme ho čtyřma; ani smě nemuseli předvádět žádný supemásilí na nějaký roztřepaný ancintní ptice někde v krámě a láfat se nad vnitřnostma pokladny. Jenže, jak se říká, peníze nejsou všecko.
My čtyři smě byli všichni oblečení podle poslední módy, což v těch dobách znamenalo, že smě na sobě měli černý, děsivě upnutý šponkáče s kyblíkem na želé, jak smě říkali věcičce v rozkroku, kterou smě tam měli jednak na ochranu, a pak taky jako takovou známku, kterou sté mohli v jistým světle dost jasně lukovat, takže já to měl ve tvaru pavouka, Pítrs měl hendku (teda jako ruku), Jiřík tam měl moc pěknou kytku a starej ubohej Tupoun odpomej, jakoby nadrženej fejs (jako teda obličej) klauna, ten Tupoun, kterej měl málokdy nějakej názor na nějaký věci nebo lidi a byl tomáš netomáš docela určitě nejtupější z nás čtyř. Dál smě na sobě měli saka do pasu a bez klop, ale zato s obrovskejma vycpávkama na ramenách („plečo“ smě tomu říkali), což byla taková předstíračka, jako bysme takový ramena fakt měli. Pak smě nosili, bratři moji, takovýhle zažloutlý nákrčníky, který měly barvu bramborový kaše, do který někdo vyryl vidličkou vzorek. Vlasy smě neměli moc dlouhý a na nohách nám seděly chorošný vyhazovači boty na pořádný kopnutí.
„Co teda jako bude, he?“
U pultu seděly pěkně pohromadě tři čajiny, jenže my hajati smě byli čtyři a většinou smě šli jeden za všechny a všichni za jednoho. Tyhle kartáče byly taky vohozený podle nejposlednější módy, na gulliverech měly posazený ňalový, zelený a oranžový paruky, přičemž každá z nich přišla určitě, řekl bych, aspoň na tří, čtyřtýdenní plat těchhle sajdek. Dál jim k tomu ladil mejkap (duha kolem očí a lipsy namalovaný hrozně široký). Potom měly dlouhý, úplně rovný černý šaty a na brestách měly připíchnutý malý, jakoby stříbrný placky, na kterejch měly různý jména různejch bajatů - Pepa a Míša a tak. To měly bejt jména těch, se kterejma si slíply, než jim bylo čtrnáct. Čuměly pořád po nás a já už skoro jako řek, že by si tři z nás (koutkem lipsů, aby bylo jasno) mohli jít užít trochu sexu a nechat starýho ubohýho Tupouna svýmu osudu, protože by to akorát znamenalo purčejznout Tupounovi půlku bílýho, jenom pro tentokrát s pořádným flákem syňágy, ale nechtěli smě mu to nakonec dneska dělat. Tupoun byl strašně strašně ošklivej a úplně odpovídal svýmu jménu, ale byl to chorošnej kurevskej bouchač a botou to uměl fantasticky.
„Co teda jako bude, he?“
Maník sedící vedle mě (byly tam ty dlouhý plyšový lavice, který se táhly kolem dokola tří stěn) byl pěkně mimo a s vytřeštěnejma očima si mumlal verdy jako „Aristotelovo šunfácký sumo vy dílo se moudře roztahuje nůžkovcovitě jako cyklámen". Byl v ty svy zemi úplně spokojenej, úplně mimo, na orbitu, a já věděl, jak mu je, zkusil sem si to jako každej, teď mě ale napadlo, bratři moji, že to je pěkně zbabělá buč. Ležíte si, když sté se nacucali starýho mlíka, a pak máte fancy, jako by všechno kolem vás patřilo minulosti. Můžete to prima lukovat, všechno úplně jasně - stoly, stereo, světla, kartáče a báj ad - ale všechno je to jako buč, která tu kdysi bejvala a už tu není. A vy sté jakoby hypnotizovaný svou botou, sandálem nebo třeba nehtem na prstě, a zároveň jako by vás zdvihli za zátylek a zatřepali s váma jako s kočkou. Škubete sebou a třesete se, dokud ve vás něco je. Přijdete o jméno, o tělo, o sebe samotnýho a je vám to jedno a čekáte, dokud vám bota nebo nehet nezežloutne a úplně nakonec nezajde. Pak začnou světla vybuchovat jako jednotlivý atomy a bota nebo nehet, nebo třeba špína na lemu kalhot se rozroste do obrovskýho, obrovskýho placu, většího než celej tenhle svět, a když je to celý pryč, jako by vás šli představit starýmu dobrýmu Bogu nebo Bohu, jestli chcete. Vrátíte se sem na zem a fňukáte, se zkřivenejma lipsama děláte jen bůůůúúúu. Je to zkrátka moc pěkný, ale hrozně zbabělý. Nejste tady na zemi přece proto, abyste si povídali s Bohem. Tyhle věci můžou z hjumaníka vysát všechnu sílu a dobrý předsevzetí.
„Co teda jako bude, he?“
Stereo jelo pěkně naplno, až se zdálo, že zpěvákův hlas lítá z jednoho konce pultu na druhej, nahoru ke stropu, a pak se zase snáší a hvízdá si to od stěny ke stěně. Byl to Berti Laski, kterej si chrchlal starej hit „Zmalovalas můj obraz". Jedna z těch tří ptic u pultu, ta se zelenou parukou, pořád vystrkovala do rytmu toho, čemu říkali hudba, břicho. Cítil sem, jak z vypitýho starýho mlíka vyskakujou nože a jak se mi chce rozdat si někde trochu přesilovky. Tak sem zařval jako pucák: „Déme déme déme!“ A pak sem praštil toho hjumaníka, co seděl vedle mě, a pěkně sem mu ji usadil na oko nebo možná na ucho, ale on to vůbec necítil a dál si mumlal: „Telefonní relátka a když farkulele se dostane do šubyduba.“ Pocítí to dost dobře, až se z ty švy země vrátí.
„Kam deme?“ zeptal se Jiřík.
„Ale, jen se tak projít,“ odpověděl sem, „a luknout, co se děje, bratříčci! moji.“[1]

Nechce se věřit, že od sepsání a prvního vydání Mechanického pomeranče uplynulo již více než 40 roků (vydáno 1962), zvlášť, je-li jeho námět i dnes považován za přinejmenším kontroverzní, a lze se jen dohadovat nakolik je odrazem znuděné doby, nadsázku či o poněkud extravagantní typ sociální utopie.
Nicméně je asi zbytečné pokoušet se Mechanický pomeranč zařadit do některé z obvykle používaných kategorií, protože, jak již ostatně napovídá sám název, tvoří kategorii samu pro sebe.
Navenek se může zdát, že je Mechanický pomeranč postaven na osudech hlavního hrdiny, patnáctiletého Alexe, jež nás ve svém vyprávění provede dvacetičtyř-hodinovým úsekem svého „všedního“ dne, ve kterém společně se svými frendíky zmlátí a okrade několik náhodných večerních chodců, ožralého bezdomovce, přepadne obchod, pobije konkurenční partu, ukradne auto, vloupe se do soukromého domu na okraji města, kde surově zmlátí starého muže a znásilní jeho manželku, opije a znásilní dvě desetileté holčičky a úvodní pasáž zakončí loupežnou vraždou, pro kterou je odsouzen na patnáct let do vězení. Vše bez nějakého hlubšího smyslu jen se zdánlivým chvilkovým uspokojením. Motivem nejsou peníze, ani příslušnost k partě, ale jen násilí pro násilí. Ale přes tuto vnější tupost lze u Alexe předpokládat poměrně vysokou inteligenci, kterou lze vytušit z jeho jediné vášnivé záliby k hudbě starých hudebních mistrů a zejména Beethovenově 9. symfonii - Ódě na radost.
Avšak to, co činí Mechanický pomeranč neopakovatelným zjevením na poli literatury 20. století, je jednak slang, kterým je příběh vyprávěn (ve svém anglickém originále vychází z ruštiny, avšak v českém překladu byly prozíravě použity tvary vycházející zejména z angličtiny), a jednak použitý styl, jež svého čtenáře chronologicky provádí Alexovými osudy v období mezi jeho patnáctým a osmnáctým rokem, ale více než souvislému vyprávění se podobá sérii navazujících obrazů, jejichž konečný smysl více než na autoru záleží na úsudku svého diváka.
Poté, co Alex ukope k smrti jednoho svého spoluvězně, je vybrán jako první vězeň, jež má projít novým vládním programem pro snížení zločinnosti - jsou mu promítány filmy se scénami násilí, znásilnění, vraždami, etc., tedy scény, jež byly doposud v Alexovy vyvolávaly pocity blaženosti a za pomoci injekce s látkou vyvolávající špatné fyzické stavy, bolesti hlavy a pocity zvracení je násilí asociováno s vlastní bolestí - po čtrnáctidenním promítání je Alex dokonale naučen Pavlovovu reflexu, ba je donucen, aby násilí oplácel zdvořilostí a ponižováním se. Špatnou stránkou této „léčby“ je, že se nejedná o projev morálky a dobra, ale o projev robota, jež je ovládán naučenými reflexy.
Alex je jako první úspěšně vyléčený zločinec krátce použit v nadcházejícím předvolebním boji, ale jeho další osudy, jak ostatně jinak, již nikoho nezajímají - rodiče se jej zřekli, postupně jej zmlátí několik jeho bývalých obětí až se jej „ujme“ politická opozice současné vlády a donutí jej vyskočit z okna, což dále prezentuje jako selhání hlavního trumfu vládní předvolební kampaně a Alexe pak adoruje jako obětního beránka. Alex sám si sice uvědomuje, že svět kolem něj je stejný jako on sám, tedy zajímá se o něj jen tehdy, když jej potřebuje, ale nemá žádnou možnost to změnit, ba dokonce to chápe jako princip.
Ale poté, co jej vláda po operaci mozku, jež odstraní následky předchozího experimentu, ještě jednou zneužije, je Alex opět svobodný a vrací se zpět do starých kolejí, když založí novou partu se stejnou každovečerní náplní. Avšak násilí jej už neuspokojuje tak jako dříve a poté, co se setkal se svým dřívějším frendíkem Jiříkem, který je nyní zamilovaný a pracuje za nuzný peníz, uvědomí si, že je také dospělý a více než násilí jej láká založení vlastní rodiny. Absurdní příběh je tedy uzavřen otevřeným koncem a lze se jen dohadovat, že se Alex bude dále dřít jako jeho rodiče někde u továrního pásu, aby si večer pustil televizi a bál se večer vytáhnout nos. Odpověď na základní otázku Proč?, jež se line od počátku vyprávění, tak zůstává plně v duchu předkládaných obrazů - tedy pochopení i interpretace leží na vlastních bedrech čtenáře, protože záverečná část s dalšími Alexovými osudy, ve které skutečně založí rodinu a vychovává děti, se díky redakčním zásahům do konečné podoby díla nedostala, čímž Mechanický pomeranč ztratil vyústění i hlubší smysl k nemuž se čtenář musí dopracovat již vlastní úvahou, což může v drtivé většině vzbuzovat mylný dojem, že se Anthony Burgess pokusil o pouhou exhibici a oslavu násilí.

Filmová podoba z roku 1971 nezůstala své literární předloze nic dlužna a je opět více než souvislým vyprávěním, opět založena na sérii obrazů, jež svou vizuální originalitou a skvělým výkonem Malcolma McDowella v hlavní roli Alexe plně vyvažuje handicap v nemožnosti plně použít Týnovský slang, avšak u široké veřejnosti zůstal film Mechanický pomeranč, kdy byl brán jako oslava násilí a sexu, zcela nepochopen a režisér, scénárista Stanley Kubrick jej v Anglii velmi záhy po premiéře stáhl z běžné filmové distribuce (promítání bylo ve Velké Británii zakázáno až do roku 2000), aby se tak vyhnul možným skandálům. V USA byl pro některé scény ocejchován jako film kategorie „X“ a Kubrick přetočil asi 30 vteřinovou část, aby se film dostal do kategorie „R“, tedy do běžné distribuce.
Netřeba dodávat, že Mechanický pomeranč dnes patří do pokladnice světové kinematografie…

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Nakladatelství Maťa, 2004
ISBN 80-7287-086-6

Markétu Lazarovou, Vladislava Vančury, lze uchopit jako baladu, kroniku, básnické obrazy ale i historický román, byť i syntéza všech předešlých literárních útvarů je jen velmi hrubá a zavádějící charakteristika. Množství metafor, archaické výrazy, dobová slovní zásoba, komplikovaná stavba souvětí, kombinace poetismů a vulgarismů, originální slovní spojení, častá citoslovce a věty tázací i zvolací; to vše řadí Vančurovo neopakovatelné dílo více než do kategorie prózy mezi básně v próze.
A Markéta Lazarová skutečně leží na rozmezí mezi básní a prózou - její kostra je sice protkána osudy Markéty Lazarové i rodů Kozlíků a Lazarů, ale děj stojí tak trošku na vedlejší koleji. Lze ji přirovnat k obrazu, který se při prvním pohledu ponoří do doposud neobjevených hlubin a teprve při dalším podrobnějším zkoumání obrazu si je jeho divák schopen uvědomit vlastní jádro, námět i použitou malířskou techniku.
Vlastní děj, jež tvoří kulisy pro plné pochopení lásky, hanby, utrpení ale i vnitřní čistoty Markétiny, se odehrává ve 13. století u Mladé Boleslavi, kde v těsné blízkosti žijí rody Kozlíků a Lazarů, jež přepadávají kupce i prosté pocestné tak dlouho, až je král nucen proti Kozlíkovi poslat trestnou výpravu pod vedením mladoboleslavského hejtmana Piva. Kozlík se s pomocí svého syna Mikoláše pokusí s Lazarem spojit a královské vojsko přepadnout ze zálohy ve skalní úžině, ale pro Lazara je jednak královské vojsko nedotknutelné a jednak věří, že se mu podaří ze svých zločinů vykoupit penězi. Divoký Mikoláš začne starého Lazara bičovat, ale vrhne se naň Lazarova čeládka a je ubit do bezvědomí, což je pro Mikoláše ta nejtěžší potupa a ihned, jak byl schopen usednout na koně, přepadne Lazarův hrádek Obořiště, vypálí jej a unese nejmilovanější dceru Markétu, kterou v noci, před zraky všech čumilů, znásilní. Markéta je touto pohanou nejen odsouzena stát se Mikolášovou děvkou, nad kterou si i nejubožejší žebračka musí odplivnout, ale její utrpení je umocněno i porušením slibu poslat ji do kláštera, jež dal její otec Bohu při Markétině narození, aby odčinil svůj první loupežný zločin, ale i vykoupil své černé svědomí.
Když starý Kozlík druhý den zjistí, že Mikoláš namísto Lazara přivlekl jen jednu z jeho dcer, rozzuří se a chce Markétu zmrzačit, avšak Mikoláš neuposlechne otcův příkaz a je společně s Markétou, Kozlíkovou dcerou Alexandrou a zajatým synem saského hraběte, Kristiánem, potupně svázán. Markéta, ale i Kristián, váhají mezi mileneckou láskou a láskou otcovskou, ale v rozhodujícím střetnutí se přidají na stranu Kozlíka, a Markéta, byť zachrání svému otci, jež byl opětovně zajat, život, je Lazarem zavržena. V bitvě s hejtmanským vojskem je většina Kozlíkovců zabita, starý Kozlík je zajat a zbylí synové se pod vedením nejstaršího Jana rozhodnou o zoufalý a beznadějný pokus Kozlíka osvobodit z mladoboleslavského vězení. Mikoláš zverbuje armádu z žebráků a zoufalců, Markétu pošle zpět k otci, který se však Markéty zřekne s tím, aby se pokusila svůj hřích zakázané lásky očistit v klášteře, kde je sice známa její hanba, ale převorka věří, že u Markéty zvítězí láska k Bohu nad nečistou láskou k Mikolášovi.
»V tu dobu chodila již po vesnicích zpráva, že všichni loupežníci byli schytáni a pobiti. Převorka Blažena ji vyslechla pátého dne a vyslechnuvši ji šla k Markétě a vše jí vyjevila.

„Milenec, který tě roznítil takovou láskou, leží raněn a umře. Býval uchvatitelem, kéž by si nyní dobyl nebe! Slyším však, že je vzpurný a že se posmívá svým strážcům. Markéto, není mu třeba ani přísahy lásky, ani polibků, ale připomínky soudu."
„Převorko, převorko!" vykřikla Markéta a její ústa a tvář pozbyly barvy živého těla. „Převorko! Nemám síly, abych mluvila, leč o poselství, kterým překypuji. Má duše zarostla listovím lásky. Nevěřím ve vypravování, nevěřím v hnusnou porážku!
Nikoliv! Ne a ne! Jméno manželovo zrcadlí jen sílu. Dobude zpátky vladařství světa. Vidím jej. Je zdráv! Je zdráv!"
„Bezbožnice," pravila převorka, „tvoje zpronevěra je horší nežli smrt! Učinila jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním svědkyní své moci."
Řkouc to, vyšla a rozkázala, aby sestry odvedly Markétu do komůrky, jež nemá okno.
Byla uvězněna, napodobovala osud milencův.
Převorka procházela zahradou. Byl vlahý večer. Prášek první tmy se sypal jako mír. Bylo již jaro. Ba, to je vratký důvod k shovívavosti se souložnicí vrahů, jež se nekaje. Děvka! Je slyšeti snad pláč či zavzlykání? Ne, věru nic, je ticho. Ticho a hořký mír.
Učiňte, lidé, v závrati svojí moci vše, a učinili jste jen maličko. Nic, neboť poroučíte ubohému tělu. Vy poroučíte, ale Bůh vládne. Vodí duši po nepřístupných cestách a káže jí vykonati skutky začasté nevyličitelné a přehrozné. Domníváte se, že jste porozuměli světu, o pýcho, což neslyšíš sykot hada, který je blízko?
Převorka se modlila, aby jí Bůh skytl pokory a moudrosti. A tu se stalo, že ji přiměla jakási myšlenka, snad božská a snad z vnuknutí nečistého, aby šla a otevřela Markétino vězeni. Zastihla nešťastnici na kolenou. Převorka ujala ji za ruku a pravila:
„Odkud přichází lidská myšlenka? Ty ani já nic o tom nevíme. Zabodávají se jako šípy do naší mysli, kdo však je vypouští, kdo je ten lučištník? Má milá přítelkyně, nesmím si osobovat přísnost bez pokory. Kdyby Bůh chtěl, uchýlil by myšlenku, která tě posedá, a padla by do hlavy berana či psíka. Nemám práva ptáti se, proč to neučinil, nemám práva překážeti skutkům, jimž Bůh pokynul, aby se udaly. Nač ještě váháš? Vstaň a jdi, kam tě vábí tvé srdce. Cítím, že se blíží chvíle, aby se naplnilo neštěstí tvoje i neštěstí Mikolášovo. Snad tě volá Bůh, aby vás přikryl rouchem pokání, snad ustanovil, abyste oba k němu volali jediným hlasem."
Řkouc to, otevřela dveře.
Markéta ji poděkovala a vše, co řekla, bylo tak jímavé, že se převorka nezdržela slzí. Plakaly jako sestřičky.
Potom se dala nešťastnice na pochod a šla jiskřící nocí až k městské bráně. Když docházela, právě svítalo. Bylo jí čekati, až vyjde branný a až se jí otáže, co přišla prodávat či co si žádá. Byla oděna jako venkovanka, plakala, její spanilost byla porušena a její břicho bylo těžké těhotenstvím. Jakž by mohl branný vpustiti tuto chudinku bez otázky?
Již se sjíždějí povozy a sedláčkové z blízka i z dáli si vypravují o svých pracích a o bezpečí, neboť král vysmejčil silnice tak dobře, že malé děvčátko donese krajáč dukátů z města do města.
Konečně se otevřela brána. Hle, stopy zápasu, hle, trysky krve, změnivší barvu. Markéta stojí jako očarována a bojí se slyšeti vše, co se vypráví. Ach, tu ji poznají, tu ji poznají zlí sousedé a vlekou ji před hejtmanský dům. Prokletí chlapi, prokletá horlivost! Po chvíli stojí mezi písaři a soudci a praví:
„Co jsem vám učinila? Neporušila jsem světských zákonů."
„Jakže," odpovídají, „neprotivila ses otci? Nesetrvala jsi s loupežníky,nestála jsi na jejich straně?"
Jali Markétu a ponechali ve vazbě pět dnů, dávajíce jí jísti chléb a píti vodu.
Ale tolikátého dne došel do Boleslave královský posel a oznámil to, co se má státi.
Kůň poslův byl bílý, jeho čabraka byla nachová a vše, co bývá na rytířských postrojích železné, třpytilo se zlatem. Před jezdcem jeli jiní jezdcové, držíce v rukách kopí s praporci. Posel králův nebyl ozbrojen a neměl helmice. Nesestoupil z koně, a dokud mluvil, sám hejtman držel uzdu jeho bělouše.
Tu se dají trubačové do slavného troubení, a když umlknou, vstane královské páže ve třmenech a praví:
„Král odměňuje věrnost a tresce bezpráví. Káže vám mír a pokojné časy! Nikdo, ať šlechtic, ať stavu duchovního, ať sedlák, nikdo ať nesáhne ke zbrani ve věcech neshody a pře! Nikdo ať nevychází, aby bažil po zboží kupců či po úrodě, která je cizí! Nechť je bezpečen sedlák platící desátek a kupec, který odvádí tržní peníz! Nechť je v bezpečí! Král káže volnost cest a smrt těm, kdo vystupují v zátočinách. Odtud budete choditi v závorách králova hněvu a zlato na odiv vystavené v lesích bude jisté. Král je rozhněván, že jste jej přinutili, aby opakoval, co byl již řekl. Rozhněván káže, aby šlechtici, kteří upadli do rukou vojska, byli zvěšeni na náměstí. Hlava nejstaršího pak padne sekerou."
Tu vyjmenoval sličný posel jména loupežníků, a když doznělo nové troubení, mluvil dále:
„Trest uložený ženám je tento: Buďtež přivedeny k špalku a k šibenicím a buďte učiněny svědkyněmi všech smrtí. Potom budiž vzat všechen jejich majetek a dáno jim místo, aby se svými dětmi žily po zemansku. Roháček nemá býti obnoven, jeho příkop zůstane bez vody a stavení rozvaleno. Bude obrácen v louky a v lesík a nikdo tam nebude bydliti. Dále pak praví král, aby ta z dcer zbojníkových, které je jméno Alexandra, byla utracena jako vražednice, a cizí pán, pro křivdy na něm spáchané, nechť zvolí způsob smrti a vhodný čas. Ta věc se odkládá. Žena samodruhá nemá býti dříve trestána, než slehne. Dále nechť rozsoudí šašky hrabě Kristián."
Řka to obrátil spanilý posel svého bělouše a vyjel z města. Nepřijal pokrmu ni odpočinku, ba ani jeho koni se nedostalo obroku. Odpočinul vně hradeb, pod stany a v samotě na znamení, že král je pohoršen.
Sbohem, vy kovová ústa, ty sokolníku hněvu, kéž bys byl nucen vykonati to, co jsi vyřkl. To by se ti, brachu, třásla ručička! Z odsouzenců nemohl nikdo slyšeti králova posla leč Kozlík a Mikoláš. Starci spoutali ruce a vyvedli jej z vězení na boží slunce. Kozlík byl stár. Jeho oči zeslábly a mžikaly proti záři. V jeho kožiše hnízdila tma, v jeho vlasech a v keříčcích jeho vousů hnízdila tma, hnusná tma, kterou střásá. Zachvivá se jako nezkrocené zvíře, jako lvice, na jehož šíji vložili ruku. Zachvívá se a střásá tmu a slabost stáří, nemoci a mdlobu a strašení se. Držením těla prozrazuje pýchu. Jeho tvář nese stopy pohrdání. Je bled. Ta děsná jizva! Ta ústa vykroužená jako holubicí křídlo! Ústa, jediná pečeť krásy na tomto tygřím obličeji.
Když došel, poklonil se králi a naslouchal, pozorný na slovíčko. Slyšel, že zemře. Jaká hnusná smrt! Jaká podívaná pro tyto měšťany, jimž přebíhá po hřbetech mražení, již sykají, přitahujíce čelist k čelisti, již stěží drží moč a slzy! Kéž bys potlačil výkřik, kéž bys zadržel vzdech! Buď ti ku pomoci tvá pýcha! Kozlík složil ruce na prsou a přitiskl levou dlaň k lokti a pravici na své srdce. Neděl slova, nevykřikl a nebylo slyšeti leč zachřestění řetězů příliš volných. Tu zazní polnice, a shromáždění trne a ukazuje prstem na odsouzencovu tvář a na ruce prorvané ranami. Paní si utahují ňadra pláštíkem a poodstupují. Tu se zástup srazí, tu se rozptýlí, a vzniká hluk a ropotání.
Stůjte! Jen chvíli, malou chviličku. Otvírají se dveře vězení a tři pacholci na jezdeckém plášti vynášejí Mikoláše. Ach, hrůzo příliš zjevná! O divadlo příliš viditelné! Kam se obrátíte, kde najdete místo? Rada zešílevších diváků vás vrhá na toto tělo a vy jim odpíráte, nakročujíce nohou. Cítíte hlavu krejčího a loket lazebnice na svém rameni. Průvod jde blíž a blíž a zastaví se před Kozlíkem.
„Můj pane," praví Mikoláš, „udeřili jsme na vězení, ale milost boží při nás nestála.
Tu Kozlík přiklekne, a schýliv se nad strašného syna, odpovídá:
„Jakž by nestála? Bůh si přeje, abychom zemřeli společnou smrtí. Vy i já. Ale tvá matka a tvoje sestry budou žíti."
Pouto Kozlíkovo leželo na synových prsou a jeho ruce se opíraly o zem po jeho paži pravé a levé.
„Ty jsi můj nejmilejší syn," děl opět Kozlík po chvíli mlčení. Stráže stálynad tímto výjevem a příkaz držel jejich nohy. Toť příkaz příkazů a proti němu slovo královo platívá méně než slovo pohůnka. Vztek proti loupežníkům chrčel mnohým divákům v chřtánu, avšak nikdo se nepohnul, jen hejtman Pivo sňal svůj plášť a přikryl Mikoláše. Vykonav to, vstal a řekl vojákům: „Vyveďte Markétu Lazarovou z vězení. Král jí odpustil."
To právě vnukl hejtmanovi Bůh, to byla odpověď na otázku, již šeptal Mikoláš. Nedořekl ji, slyše hejtmana, a jal ho úžas a blaženství nad spravedlivou správou boží.
Hle, vrata vězení jsou opět dokořán, hle, ostatní průvod. Ejhle Markétu. Správce vězení ji bére za ruku a praví: „Jsi volna, jdi, kam chceš. Král buď zapomněl, anebo mlčky odpustil."
Ale Markéta Lazarova neodchází. Je jí lhostejno, co se s ní stane a kdo jí naslouchá. Rozhledné se a praví jasným hlasem: „Veďte mě zpátky. Neodejdu před svým manželem. Chci čekati, a kdybyste mi odepřeli vejíti, chci čekat na tomto prahu, jako čekává žebrácká." Oblak ticha unáší tato slova. Jsou krásná? Nikoliv. Či snad vás jímají?
Ach ne, ach ne, nás jímá Markéta a Markétina láska.
Zděšené holubice a holubi pestrých hrdel vzlétli nad náměstí a kroužíce snesli se na vrcholky střech. Je krásný den, je krásný den a blažená hodina v polích, chvíle, kdy nasloucháte neviditelnému nástroji, který vyhrává ve světnici sousedčině. Chvíle jasu a slavné poledne. Tu se ozve klinkání zvonku. Vstaňte, na vašem okně skáče nezbedný vrabec. Kdež by to byla holubice! Vyhlédněte! Hle, Boleslav, hle, město našeho příběhu. Na tomto místě, označeném kamenem, se shledala Markéta Lazarova se svým milencem. Ach, časy netrvají, ale místo trvá. Zde slyšeli lidé její pláč a vášnivé přísahy. Na tomto náměstí byla oddána se svým Mikolášem za svědectví lidu, jenž zuřil a poplakával.“«[1]

Markéta se nyní očištěna od své hanby může vrátit ke svému otci, ale odmítne, protože ji její milenec a manžel Mikoláš požádal, aby se vrátila k zbytku Kozlíkovu klanu a nenechala jej zaniknout. V pravý čas pak porodí Mikolášovo dítě, jež odkojí a vychová s dítětem Alexandry a Kristiána poté, co Alexandra krátce po porodu spáchá sebevraždu.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

O myších a lidech (Of mice and men )
John Steinbeck
Nakladatelství Alpress, 2004
ISBN 80-7218-497-0

Novela O myších a lidech patří mezi nejklasičtější díla 20. století a byla mnohokrát zdramatizována i zfilmována, což byl ostatně i Steinbeckův záměr - napsat divadelní hru tak, aby se dala číst, a román napsat tak, aby se dal hrát. Prototyp hlavních hrdinů, malého a chytrého George a velkého a hloupého Lennieho, se pak stal vzorem pro mnoho dalších variací.
George a Lennie jsou námezdní dělníci, jakých bylo na Středozápadě v období Velké hospodářské krize ve 30. letech spousta, a i jejich sen - koupit si malou farmu, kde by si žili a pracovali jen sami pro sebe, byl snem, který s nimi sdílel každý, kdo musel pracovat na cizím a pro cizí, avšak stejně jako George a Lennie, jakmile v sobotu dostali svou mzdu, okamžitě ji propili a prohýřili v nevěstinci, přesto je však tento sen jedinou světlou nadějí v životě zaplněném jen úmornou dřinou a cestováním od farmy k farmě. A tak i George a Lennie věnovali většinu svých hovorů jen svému velkému snu, avšak v kapse měli sotva 10 dolarů.
Mentálně retardovaný Lennie je pro George navenek jen přítěží, protože se o něj musí stále starat jako o malé dítě, a jednak Lennie ve své prostoduchosti občas provede nějakou hloupost - z poslední štace museli utéct poté, co Lennie začal hladit šaty jedné dívky, jež začala křičet a vystrašený Lennie chytil šaty ještě silněji, až si chlapi mysleli, že se ji pokusil znásilnit a chtěli jej lynčovat, což bylo v oné době, ostatně jako včera i dnes, tou nejvzrušivější zábavou a nikdo si ji nechtěl nechat uniknout.
Lennie měl rád hebké věci, ale neuvědomoval si svou obrovitou sílu a zvířátkům, které miloval pro jejich hebkou kožešinku, vždy zlomil vaz. Avšak George měl přes veškeré problémy Lennieho velmi rád a byl proň přes svou slaboduchost jediným skutečným přítelem. - Vztahy mezi ostatními dělníky jsou velmi povrchní, což bylo dáno jednak neustálým pohybem z místa na místo a jednak absencí jakéhokoliv vyššího ideálu či hodnoty, jež by dovolovala navazovat přátelství na hlubších principech než jen večerní házení podkov či společná sobotní pitka, a tak každý žil v osamění a jen sám pro sebe.
Před další štací na ranči v Soledadu George Lenniemu přikáže, aby se v případě nějakého maléru schoval v proutí, u kterého tábořili, a počkal tam dokud si proň George nepřijde. A problémy visely ve vzduchu od prvního dne - dělníky terorizoval správcův syn Curley, který si tak kompenzoval svou nízkým vzrůstem oslabenou osobnost a jednak žárlil na svou čerstvou novomanželku, která ráda koketovala se všemi mužskými obyvateli ranče. A hned druhý den si Curley Lennieho vyhlédne, vyprovokuje hádku a začne jej mlátit do hlavy. Lennie se dle příkazu George jen schovává za svými obrovitými prackami a brečí jako dítě, protože nic neprovedl, ale poté, co mu George přikázal, aby se bránil, Lennie chytne Curleyho pěst a rozdrtí ji tak, že mu v ní zláme všechny kosti.
Lennie myslí jen na farmu, kde bude chovat králíky, a přes Georgův zákaz, prozradí tento sen mrzákovi Candymu, který má na rozdíl od naší dvojice i naspořené peníze. Candy se tedy připojí a farmu se rozhodnou koupit již koncem měsíce. Ale opojení z představy mít vlastní farmu je mezi dělníky doslova nakažlivá a k trojici by se rád přidal i černoch Crooks, který se na farmě stará o koně, ale mimo práci žije zcela sám, uzavřený ve své komůrce za stájí, protože se s ním pro jeho barvu kůže nikdo nechce kamarádit - krom Lennieho, jehož čistá duše není sto přijmout jakékoliv společenské předsudky.
Lennie dostal malé štěně, ale neustále jej hladil tak, až jej zabil. Do této scény se přichomýtne Cuerlyho žena, která se s Lenniem přes jeho Georgeův zákaz, který tušil, že přinese potíže, začala bavit a chtěla, aby ji Lennie pohladil po vlasech. Když ji však trošku rozcuchal účes, začala křičet, aby přestal, ale Lennie se bál, aby nenastal malér a zacpal ji ústa. Když křičet nepřestala, zatřásl s ní tak, že jí zlomil vaz.
Mrtvé tělo objevil Candy, přivolal George a ten vzal jednomu z dělníků pistoli - věděl, že už nemůže Lenniemu pomoci a chlapi jej budou pod taktovkou nenávistného Cuerlyho lynčovat a tak jen doufal, že bude u Lennieho dřív než ostatní…
»U hluboké zelené tůňky v řece Salinas bylo ještě pozdní odpoledne. Slunce už z údolí odešlo na cestu do svahů Gabilských hor a vrcholky pohoří v slunečním světle růžověly. Ale u tůňky mezi skvrnitými platany padl už příjemný stín.
Po tůňce klouzala užovka a pokrucovala ze strany na stranu periskopovitou hlavičkou; proplula celou délku tůňky a ocitla se u nohou nehybné volavky, která stála na mělčině. Tichá hlava a zobák slétly jako střela dolů, vytáhly užovku za hlavičku, a zatímco ji zobák polykal, ocas nevelkého hada se zběsile třepotal.
Ozvalo se vzdálené zašumění větru a skrze vrcholky stromů se přehnal jako vlna prudký závan. Listy platanů obrátily vzhůru svou stříbrnou spodní stranu, hnědé suché listí na zemi popolétlo pár kroků. A po zeleném povrchu tůňky vypluly proti proudu, řada za řadou, droboučké větrné vlnky.
Jak rychle přišel, tak rychle vítr přešel, a na volném prostranství byl opět klid. Volavka stála na mělčině, bez pohnutí a v očekávání. Po tůňce zas už plavala proti proudu užovka a pokrucovala ze strany na stranu periskopovitou hlavičkou.
Z houští se náhle vynořil Lennie, přišel tiše jako medvěd, když se plíží. Volavka zatloukla křídly, odpoutala se od vody a letěla pryč po proudu řeky. Hádek vklouzl do rákosí u řeky tůňky.
Lennie došel tiše k jejímu okraji. Klekl si a začal pít; jeho rty se při tom téměř ani nedotýkaly vody. Když o suché listí za ním zavadil nějaký ptáček, trhl hlavou a nastražil oči a uši ve směru zvuku; když uviděl ptáčka, sklonil zase hlavu a pil dál.
Když se napil, posadil se na břeh, bokem k tůňce, aby viděl tam, kde na prostranství vyúsťovala pěšina. Objal si kolena a bradu položil na kolena.
Světlo stoupalo dále po svazích na údolí a vrcholky hor jako by při tom planuly stále prudším jasem.
„To by sakra bylo, abych to zapomněl!“ pochválil se Lennie potichu. „Zalízt do vrbiček a čekat na George.“ Stáhl si klobouk na oči. „To bude George vyvádět! Bude vykládat, jaký by to bylo, kdyby tak byl sám a nemusel se pořád se mnou zlobit.“ Otočil hlavu a zadíval se na jasné vrcholky hor. „Ale já se přece můžu hned sebrat a půjdu si najít v těch horách ňákou jeskyni.“ A pak smutně: „A tam už nebudu dostávat kečup - ale z toho já si nebudu nic dělat. Když o mě George nestojí... Já mu uteču. Já uteču.“
A tu z Lennieho hlavy vystoupila malá tlustá babka. Měla tlusté okuláry a ohromnou kartónovou zástěru s kapsami a byla naškrobená a vymytá. Postavila se před Lennieho, ruce si položila na kyčle a káravě se na něho zaškaredila.
A když promluvila, byl to Lennieho hlas. „Co jsem se ti naříkala a naříkala: ,Ať mi George posloucháš, je to přece takovej dobrej člověk ajakej jek tobě hodnej!' Ale ty si nikdy nedáš pozor. Každou chvíli něco vyvedeš.“
A Lenniejí odpověděl: „Vzdyť já chtěl bejt hodnej, teto Kláro. Já chtěl, já prosím chtěl. Já za to nemoh.“
„Na George ty ani nevzpomeneš,“ pokračovala Lennieho hlasem „Vždyť ti přece dělal jen dobrý. Když měl koláč, vždycky ti půlku dal, nebo ještě víc. A když byl kečup, tak ho nechal všechen pro tebe.“
„Já vím,“ žalostnil Lennie. „Já chtěl, teto Kláro. To já prosím chtěl vždycky.“
Přerušila ho. „Nebejt tebe, jaký moh mít celou tu dobu časy! Když shrab věj platu, tak moh do bordelu a obrátit tam všecko vzhůru nohama, nebo moh jít do herny šťouchat piliár. Ale on musel dávat pozor na tebe.“
Žalem se Lennie rozeskučel. „Já to prosím vím, teto Kláro. Já se teď seberu a půjdu tady do těch hor a najdu si tam ňákou jeskyni a George už se mnou nebude mít žádný trápení.“
„To ty říkáš,“ řekla na to přísně. „Tohleto říkáš vždycky ,a přitom dobře víš, moc a moc dobře víš, že to nikdy neuděláš.
Však ty od něj neodejdeš, a George bude skrz tebe pořád mít peklo na zemi!“
Na to Lennie: „Co bych neodešel! George mi teď nedovolí opatrovat králíky.“
Teta Klára byla tatam a z Lennieho hlavy vyskočil obrovský králík. Seděl před ním na bobečku, plandal ušima a krčil na něho nos. I on mluvil Lennieho hlasem.
„Opatrovat králíky!“ spustil opovržlivě. „Takový boží dřevo! Ty, a tancovat kolem králíků! Vždyť ty bys na ně zapomněl a nechal bys je pochcípat hlady. Řekni, že bys to neudělal. A co by tomu pak řek George?“
„Já bych nezapomněl,“ řekl Lennie nahlas.
„Nepovídej, prosím tě,“ odbyl ho králík, „nabít tě do kanónu a vystřelit tě - ale ani za to nestojíš. George udělal na mou duši co jen moh, aby tě z ty bryndy vytáh, ale nebylo to nic platný. Jestli si myslíš, že ti dovolí opatrovat králíky, pak jsi ještě větší magor, nežjakej jsi bejval odjakživa. Ani pomyšlení! Popadne klacek a ztříská tě, až budeš modrej.“
„To zase ne,“ rozkohoutil se Lennie. „To zas George neudělá! Já přece George znám, už ani nevím, jak je to dlouho, a klackem na mě nesmát jednou jedinkrát! On je na mě hodnej. Zlej on na mě nebude.“
„No, už tě má až po krk. Ztříská tě, až budeš modrej, a půjde a tebe tady nechá.“
„To on neudělá!“ rozvzteklil se. „Něco takovýho on neudělá! Já přece George znám. Vždyť my chodíme po světě spolu.“
Ale králík mu stále a stále tiše opakoval: „On tě, ty jedno boží dřevo, nechá. Nechá tě tu samotnýho. On tě nechá, ty jedno boží dřevo.“
Lennie si dal ruce na uši. „Nenechá! Nenechá, abys to věděl!“
A začal volat: „Haló! Georgi - Georgi - Georgi!“
Z houští vyšel tiše George a králík odpelášil zpátky do Lennieho mozku.
„Co tu sakra vřískáš?“ promluvil George mírně.
Lennie si klekl. „Viď že mi, Georgi, neodejdeš. Já to vím, že ne.“
George topomě popošel a přisedl k němu. „Ne.“
„Já to věděl!“ vykřikl Lennie. „Takovej ty nejsi.“ George mlčel.
„Georgi!“
„Co je?“
„Já zas něco proved.“
„Ale co na tom.“ A George se zas odmlčel.
Na slunci byly už jenom nejvyšší hřebeny. Stín v údolí byl modrý a pokojný. Z dálky se ozvaly hlasy mužů, kteří na sebe volali. George otočil hlavu a poslouchal volání.
„Georgi,“ promluvil Lennie.
„Co je?“
„Pustíš se do mě?“
„Pustit se do tebe?“
„No přece jako vždycky. Víš přece: ,Nemít na krku tebe, shrábnu svejch padesát dolarů...'“
„Jsi ty ale, Lennie, chlap zatracenej! Kdyby se stalo nevímco, to si nepamatuješ, ale moje slovo si pamatuješ každý.“
„Tak ty tedy nespustíš?“
George se sebral. „Kdybych já byl sám,“ začal toporně, „to by se mi jinak žilo.“ Mluvil monotónně, nikde žádný důraz. „Našel bych si práci a neměl bych žádný mrzutosti.“ A přestal.
„Tak dál!“ pobízel ho Lennie. „Vždycky na konci měsíce...“
„Vždycky na konci měsíce bych shrab svejch padesát dolarů a šel bych do... bordelu...“ a zase přestal.
Lennie se na něho podíval, jako kdyby se nemohl dočkat. „Tak dál, Georgi! To už se se mnou víc vadit nebudeš?“
„Ne“
„Tak to já můžu jít. Jestli o mě nestojíš, já se hned seberu a půjdu tady do těch hor a najdu si tam ňákou jeskyni.“
George se znovu sebral. „Ale kde! Jen tu hezky zůstaň se mnou.“
„Povídej mi zas jako jindy,“ loudil chytrácky Lennie.
„A co ti mám povídat?“
„O těch druhejch a o nás.“
George začal: „Takovej člověk, co chodí jako my po rančích, nemá žádnou rodinu. Nastřádá si pár šesťáků a zas je rozfofruje. Je na tom světě jako kůl v plotě...“
„Ale s náma je to jiný!“ vykřikl blaženě Lennie. „Povídej teď nás.“
George chvilku mlčel. „Ale s námaje to jiný,“ začal potom.
„Protože...“
„Protože já mám tebe a...“
„A já zas tebe. My přece máme jeden druhýho, a tak se jeden stará o druhýho,“ rozjásal se Lennie.
Volným prostranstvím zavál lehký večerní vánek, listí zašelestilo a po zelené tůňce vypluly proti proudu větrné vlnky. A znovu se ozvalo volání mužských hlasů, tentokrát mnohem blíž než předtím.
George smekl klobouk. „Sundej si, Lennie, klobouk,“ vyzval ho vratkým hlasem. „Ten vzduch dělá dobře.“
Lennie sňal poslušně klobouk a položil ho před sebe na zem. Stín v údolí zmodral ještě víc, rychle přicházel večer. Po větru se k nim z houští donesly praskavé zvuky.
„Povídej, jaké to bude,“ žadonil Lennie.
George už chvíli poslouchal ony vzdálené zvuky. Na chviličku nabral schopnost jednat. „Koukej se, Lennie, přes řeku, a já ti budu povídat, ty to budeš mít skoro před očima.“
Lennie otočil hlavu a zahleděl se přes tůňku a na zšeřující se svahy Gabilských hor.
„Budeme mít malé hospodářstvíčko,“ začal George. Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl Carisonovu lugerovku; odklápí pojistku a ruka i pistole ležely na zemi za Lennieho zády. Díval se na jeho zátylek, na místo, kde se páteř spojovala s lebkou. Od řeky ve směru proti proudu zavolal nějaký muž a jiný muž na to odpověděl.
„Tak dál!“ pobízel Lennie.
George zvedl pistoli a jeho ruka se chvěla; spustil zas ruku na zem.
„Tak dál!“ vyzýval Lennie. „Jak to bude. Budem mít malý hospodářstvíčko.“
„Budem mít krávu,“ vyprávěl George. „A možná prase a slepice... a dole u vody budem mít... políčko s vojtěškou...“
„Pro králíky,“ zavýskl Lennie.
„Pro králíky,“ opakoval George.
„A ty králíky budu opatrovat já.“
„A ty králíky budeš opatrovat ty.“
Lennie se slastně zahihňal. „A budem mít všecko, co hrdlo ráčí.“
„To se ví.“
Lennie otočil hlavu.
„Tohle, Lennie, nedělej. Koukej se hezky přes řeku, jako bys to hospodářstvíčko měl skoro před očima.“
Lennie poslechl. George pohlédl dolů na pistoli.
Tu se v křoví ozvalo praskání pod čímisi kroky. George se obrátil a zahleděl se tím směrem.
„Tak dál, Georgi. Kdy se do toho pustíme?“
„Už brzo se do toho pustíme.“
„Já a ty.“
„Ty... a já. Všecky budou na tebe hodný. Nebudou už žádný maléry. Žádnej žádnýmu nic zlýho neudělá, ani mu nic neukradne.“
„Já myslel, že se na mě, Georgi, zlobíš!“
„Ale kdepak. Kdepak, Lennie. Nezlobím. Já se na tebe nezlobil nikdy, a teď taky ne. Věř mi to, Lennie.“
Hlasy se už přiblížily. George zvedl pistoli a poslouchal.
„Pusťme se do toho už teď,“ prosil Lennie. „Kupme si to hospodářstvíčko hned.“
„I to víš, že hned. Musím. Musíme.“
A George zdvihl pistoli a sevřel ji pevněji, aby se nechvěla, a ústí hlavně přiblížil až k zátylku. Ruka se mu prudce třásla, ale obličej mu strnul a ruka nabyla pevnosti. Stiskl spoušť. Do kopců zarachotil třesk výstřelu a přirachotil zase dolů. Lennie sebou škubl a pak se pomalu složil dopředu na písek, a už ležel a ani se nezachvěl.
George se třásl a díval se na pistoli; pak ji odhodil dozadu, na břeh, proti proudu řeky, k hromádce starého popela.
Křoví jako by se nyní všecko rozhalasilo a rozpraštělo se pod běžícíma nohama. „Georgi!“ křičel Slimův hlas. „Kde jsi, Georgi?“
Ale George seděl strnule na břehu a hleděl na svou pravou ruku, která odhodila pistoli. Hlouček vyrazil na volné prostranství, Curiey vpředu. Na písku uviděl ležet Lennieho. „Tak už ji dostal.“ Přistoupil k Lenniemu a podíval se na něho a pak se ohlédl na George. „Akorát do týla,“ poznamenal klidně.
Slim šel rovnou k Georgovi a přisedl si k němu; seděl až u něho. „I pusť to z hlavy,“ domlouval mu. „Člověk někdy musí.“
Ale nad Georgem už stál Carison.
„Jak jsi to udělal?“
„Zkrátka jsem to udělal,“ odpověděl George malátně.
„Měl moji pistoli?“
„Měl. Měl tvoji pistoli.“
„A tys mu ji sebral a popad jsi ji a oddělal jsi ho.“
„No asi.“ George to téměř zašeptal. Stále byl ještě zahleděn na svou pravici, která před chvilkou držela pistoli.“«[1]

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Spolčení hlupců (Confederacy of dunces)
John Kennedy Toole
Nakladatelství Argo, 1995
ISBN 80-85794-58-6

Spolčení hlupců není v žádném případě humoristický román, jak by se mohlo dle absurdnosti osudů hlavního hrdiny, Ignácia J. Reillyho, zdát a právě naopak je skvělou satirou maloměšťácké společnosti, byť v pozadí stojí trpká příchuť paralely s nelehkými osudy svého autora, Johna Kennedyho Toolea, který se nakonec vydání Spolčení hlupců nedočkal.
John Toole Spolčení hlupců po několikaleté práci dokončil v roce 1967 a nabídl jej nakladateli, ale vydání knihy nakonec ztroskotalo na sérii redakčních požadavků, což významně přispělo k rozhodnutí spáchat sebevraždu, kdy se Toole dne 26. března 1969 udusil za pomoci zahradní hadice napojené na výfuk auta. Štafetu hledání nakladatele knihy poté převzala jeho matka a její snaha byla korunována po celkem 13 letech od sepsání v roce 1980. Román velmi záhy získal řadu literárních ocenění, mimo jiné i Pulitzerovu cenu v roce 1981, byl přeložen do desítek jazyků a je vydáván v milionových nákladech (jen u nás dosahuje počet prodaných výtisků po roce '89 cifry 200 000).
Vydání Tooleho prvotiny, Neónová bible, kterou napsal již ve svých šestnácti letech, se pak nedočkala ani autorova matka - byla vydána až v roce 1989.
Děj románu je položen do města New Orleans ve státě Louisiana počátkem 60. let a reflektují se v něm Tooleho postřehy z maloměšťáckého prostředí New Orleans; z univerzity (stejně jako hlavní hrdina obhájil Toole na Kolumbijské univerzitě doktorát a působil zde rok jako asistent profesora anglistiky); z Francouzské čtvrti, kde žilo množství umělců i nejrůznějších „nezařaditelných individuí“ (satira beatnické generace); z textilní továrny, kde krátce pracoval; ale i ze společné domácnosti se svými rodiči - tedy paralely Ignácia J. Reillyho, jež je kritikou charakterizován jako Don Quijot střižený s Tomášem Akvinským, s životními osudy autora rozhodně nejsou náhodné.

»Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice. Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně. Zpod mohutného černého kníru vystupovaly plné, vakovité rty, v jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků. Ze stínu zeleného štítku vyhlížely povýšené modrožluté oči Ignácia J. Reillyho a pátraly po známkách nevkusu v ošacení ostatních, kdo spolu s ním postávali pod hodinami obchodního domu D. H. Holmese. Zaznamenal, že některé oděvy jsou natolik nové a natolik drahé, že je lze právem pokládat za urážku dobrého vkusu a mravnosti. Vlastnictví čehokoli nového a drahého jen odráží majitelův nedostatek smyslu pro teologii a geometrii; může dokonce o dotyčném vyvolat vážné pochybnosti.
Ignácius sám byl oblečen pohodlně a rozumně. Lovecká čepice chránila hlavu před nastuzením. Plandavé tvídové kalhoty byly k neroztrhání a umožňovaly neobyčejně volnou lokomoci. Jejich záhyby a zákoutí vytvářely kapsy teplého zapařeného vzduchu, v jakém se Ignácius cítil nejlíp. Kostkovaná flanelová košile plně nahrazovala sako a odhalenou kůži mezi příklopkami na uši a límcem chránil teplý šál. Celé ošacení odpovídalo všem, byť sebezastřenějším teologickým a geometrickým měřítkům a napovídalo bohatý vnitřní život.
Těžkopádným, sloním způsobem přenesl váhu z jedné nohy na druhou a pod příkrovem tvídu a flanelu se zdvihlo masité vlnobití, jehož vlny se zarazily až o švy a knoflíky. Takto přearanžován, zahloubal se nad věčností, po kterou tady čeká na svou matku. Obíral se především vzrůstajícím pocitem nepohodlí. Připadalo mu, že celá jeho bytost už co nevidět vystřelí z napuchlých semišových kanad, a jako by si to chtěl potvrdit, stočil Ignácius své jedinečné oči k nohám. Vypadaly věru napuchle. Hodlal tento pohled na své zduřelé boty nabídnout matce coby důkaz její bezohlednosti. Když opět vzhlédl, spatřil, jak na konci Canal Street začíná nad Mississippi zapadat slunce. Holmesovy hodiny ukazovaly bezmála pět. Propilovával si dopředu několik pečlivě stylizovaných obvinění, jež měla v matce probudit kajícnou lítost, či aspoň zahanbení. Často ji musel odkazovat do patřičných mezí.
Přivezla ho do středu města jejich starým plymouthem, a zatímco byla se svou artritidou u doktora, koupil si Ignácius u Werleina několikerý noty pro trubku a novou strunu na loutnu. Potom zašel do Penny Arcade na Royal Street, jestli tam náhodou neinstalovali nějaké nové hrací automaty. Zklamalo ho, že odsud zmizel miniaturní mechanický baseball. Snad byl jen v opravě. Když na něm hrál naposledy, odpalovací zařízení nefungovalo a správa mu po jistém handrkování jeho pěticent musela vrátit navzdory mrzkým náznakům několika zákazníků Penny Arcade, že automat rozbil sám Ignácius tím, jak do něj kopal. Soustředěním na osud miniaturního baseballového automatu odpoutal Ignácius své bytí od fyzické reality Canal Street, jakož i od všech kolem, a nepostřehl tudíž dvé zraků, jež ho hladově sledovaly zpoza jednoho ze sloupů D. H. Holmesova obchodního domu, dvě smutných zraků planoucích nadějí a tužbou.
Je vůbec možné opravit takový automat v New Orleansu? Nejspíš ano. Mohli ho ovšem taky poslat někam do Milwaukee nebo do Chicaga nebo do nějakého jiného města, jehož jméno Ignácius spojoval se spolehlivými opravnami a ustavičně dýmajícími továrnami. Ignácius jen doufal, že budou s baseballovým automatem za dopravy slušně zacházet, že se žádný z jeho malilinkých hráčů nevrátí omlácen nebo zmrzačen surovými nádražáky, rozhodnutými jednou provždy zruinovat dráhu úhradami škod způsobených přepravcům, nádražáky, kteří nakonec vstoupí do stávky a Illinoiskou ústřední dráhu definitivně dorazí. Zatímco Ignácius rozjímal o radostech, jež takový malý baseballový automat skýtá lidstvu, dvé smutných a žádostivých očí se k němu blížilo davem jako torpéda zacílená na obrovský baňatý tanker. Policista zatahal za Ignáciovu tašku s notami. „Máte nějaký průkaz totožnosti, pane?" zeptal se hlasem prozrazujícím naději, že je Ignácius osobou úřadům neznámou. „Cože?" Ignácius snesl pohled k odznaku na modré čepici.
„Co jste zač?"
„Ukažte mi váš řidičský průkaz."
„Neřídím auto. A nechtě mě laskavě být. Čekám tady na svou matku."
„Co vám to visí z toho pytlíku?"
„Co by to mělo být, vy ignorante? Loutnová struna."
„Co že to?" Policista ucouvl. „Jste vůbec zdejší?"
„Tohle město je vykřičenou metropolí nepravosti všeho civilizovaného světa a policejní sbor nemá nic lepšího na práci než tady perzekvovat zrovna mě?" zařval Ignácius nad hlavy davu před obchodním domem. „Tohle město se hemží falešnými hráči, prostitutkami, exhibicionisty, antikristy, alkoholiky, sodomity, narkomany, fetišisty, onanisty, pornografý, podvodníky, animírkami, pohazovači odpadků a lesbičkami, ale tihle všichni se za své úplatky těší bezpečné ochraně. Jestli máte chvilku, vynasnažím se vám problém zločinnosti objasnit, ale neopovažujte se na mě vztáhnout ruku."
Policista chytil Ignácia za loket a dostal notami po čepici. Čouhající loutnová struna ho švihla do ucha.
„Jauva!" zaúpěl policista.
„Patří vám to!" křičel Ignácius, povšimnuv si, že se kolem nich stahuje kruh zaujatých nakupujících.
Paní Reillyová dorazila v obchodním domě D. H. Holmese do oddělení pečiva a přitiskla své mateřské poprsí na skleněnou vitrínu s makrónkami. Prstem chlazeným mnoha lety drhnutí zažloutlých mamutích podvlékaček svého syna zaklepala na sklo vitríny, aby přivábila prodavačku.
„Halo, slečno Inez," zaintonovala paní Reillyová, jak to lze jižně od New Jersey slyšet jen v New Orleansu, v tomto Hobokenu při břehu Mexického zálivu. „Tady jsem, drahoušku."
„A jeje, zdravíčko," řekla slečna Inez. „Jak se vede, miláčku?"
„Žádná sláva," odpověděla po pravdě paní Reillyová.
„Ale děte!" Slečna Inez se naklonila nad vitrínu a zapomněla na své moučníky. „Mně taky není zrovna ejchuchu. To víte, ty moje nohy."
„Božíčku, vy ještě můžete mluvit vo štěstí. To já mám v lokti artritýdu."
„Ale ne" řekla slečna Inez s upřímným soucitem. „To měl chudák náš táta. Museli smě ho den co den koupat ve vaně plný vařící vody."
„Když u nás leží celej den ve vaně ten můj kluk. Já se už do koupelny pomalu nedostanu."
„Myslela sem, že je ženatej, miláčku."
„Ignácius? O la-la," řekla smutně pani Reillyová. „Můžete mi dát dva tucty těch míchanejch, zlatíčko?"
„Ale já měla za to, že sté říkala, že je ženatej," řekla slečna Inez, když ukládala koláče do krabice.
„Vždyť ani nemá žádnou nevěstu. Ta maličká mu dala kopačky."
„No, to má teda nejvyšší čas."
„Taky si myslím," řekla nezúčastněně paní Reillyová. „Víte co, dejte mi eště půl tuctu těch vínovejch řezů. Ignácius mi dělá strašný dryje, jak doma není co na zub."
„Váš mladej rád sladký, co?"
„Bože božíčku, ten loket mě utrápí," odpověděla paní Reillyová.
Uprostřed davu, který se shromáždil před obchodním domem, divoce poskakovala lovecká ušanka, zelený středobod lidského kruhu. „Obrátím se na starostu," vykřikoval Ignácius.
„Nechtě toho chlapce na pokoji," ozvalo se z davu.
„Kdybyste si radši všímal těch nestyd, co se svlíkaj na Bourbon Street," dodal jakýsi stařík. „Je to hodný klouček. Čeká tady na maminku."
„Děkuju vám," řekl nadutě Ignácius. „Doufám, že mi všichni dosvědčíte, co si ke mně dovolil."
„Půjdete se mnou," řekl policista Ignáciovi, ale jeho sebejistota očividně polevovala. Z původního hloučku se stávalo srocení lidu a po hlídkovém voze nebylo vidu ani slechu. „Půjdeme na okrsek."
„To už ani hodný synek nemůže počkat před obchodním domem na maminku?" Zase ten stařík. „Tohle v našem městě nebejvalo, to vám teda povim. Ale to všecko ty komouši."
„Kdo je u vás komouš?" zeptal se policista staříka, uhýbaje přitom před švihající loutnovou strunou. „Že vás taky seberu. To si rozmyslete, než někomu řeknete komouš."
„Mě zavřít nemůžete," rozkřikl se stařík. „Já jsem členem klubu Zlatý věk, který je pod patronátem neworleánský rekreační komise."
„Dejte tomu dědovi pokoj, vy hnusnej poldo," zaječela jakási žena. „Určitě má fůru ňoučat."
„To teda mám," řekl stařík. „Mám šest vnoučat a všechny studujou u jeptišek. A jak jsou chytrý."
Ignácius spatřil přes hlavy zevlounů, jak ze dveří obchodního domu pomalu vychází jeho matka a vláčí se s pekárenskými výrobky, jako by to byly pytle cementu.
„Matko!" vykřikl. „Jdeš právě včas. Zatýkají mě."
Paní Reillyová se prodrala davem a řekla: „Ignácie! Co se to tu děje? Cos to zase proved? Hej, vy, nesahejte mi na toho kluka!"
„Já se ho ani nedotk," řekl policista. „To je váš syn?"
Paní Reillyová vyrvala Ignáciovi svištící loutnovou strunu.
„Samosebou že jsem její dítě," řekl Ignácius. „Nevidíte, jaké ke mně chová city?"
„Miluje svýho synka," řekl stařík.
„Co chcete tomu ubohýmu dítěti?" otázala se paní Reillyová policisty. Ignácius pohladil matku obrovskou tlapou po vlasech rezatých henou. „Všelijaký gauneři si kliďánko běhaj městem a vy tak akorát sbírat nevinný děti. Čeká na maminku a voni ho za to eště zavřou."
„Tohle je jasný případ pro výbor na obranu občanských práv," usoudil Ignácius a stiskl svou mocnou prackou matčino poklesávající rameno. „Musíme se spojit s mou někdejší láskou Myrnou Minkoffovou. Ta se v těchhle věcech vyzná." „To všecko máj na svědomí komundírové," vmísil se do debaty monotematický stařík.
„Kolik je mu let?" zeptal se policista paní Reillyové.
„Je mi třicet," řekl blahosklonně Ignácius.
„Chodíte do práce?"
„Ignácius mi musí pomáhat doma," řekla paní Reillyová, jejíž počáteční odvaha trochu opadla. Začala splétat loutnovou strunu s provázkem na krabicích s pečivem. „Mám hroznou artritýdu."
„Utírám prach a tak," řekl Ignácius policistovi. „A mimoto mám rozepsanou obšírnou obžalobu proti našemu století. A když mi z té literární nádeničiny začne kolotat mozek, udělám třeba sýrový krém."
„Ignácius umí báječnej sejrovej krém," řekla paní Reillyová.
„To je od něj moc hezký," řekl stařík. „Většina mládenců jen pořád někde poletuje."
„Co se do toho furt pletete?" osopil se policista na staříka.
„Ignácie?" zeptala se rozechvělým hlasem paní Reillyová, „copaks proved, chlapče?"
„Když se to tak vezme, myslím, že to všechno začal tady ten." Ignácius ukázal taškou s notami na staříka. „Prostě jsem tady stál, čekal na tebe a modlil se, abys přišla od doktora s nějakou potěšující zprávou."
„Seberte toho dědka," řekla paní Reillyová policistovi. „Dělá výtržnosti a pobuřuje. Je to hanba, že takovýhle lidi vůbec nechaj běhat po ulicích."
„Policie je prolezlá komoušema," řekl stařík.
„Neřek jsem vám, abyste byl zticha?" řekl zlostně policista.
„Padám každej večír na kolena a děkuju svýmu Pánbíčkovi, že nás někdo vochraňuje," sdělila paní Reillyová davu. „Nebejt policie, byli bysme už dávno v pánu. Leželi bysme doma v postelích s krkama podřezanejma vod ucha k uchu." „To je fakt, holka," přisvědčil z davu ženský hlas.
„Modlete se růženec za náš policejní sbor." Paní Reillyová se teď obracela přímo k davu. Ignácius jí divoce laskal rameno a šeptal k ní slova povzbuzení. „Nebo modlili byste se růženec za komouše?"
„Ne!" odpovědělo horlivě vícero hlasů. Někdo do staříka hrubě strčil.
„Máte pravdu, milostivá," zvolal stařík. „Chtěl vašeho synka zatknout. Zrovna jako v Rusku. Jsou to samý rudý elementy." „Tak jdeme," řekl policista staříkovi. Popadl ho neurvale za límec pláště.
„Ach, bože!" řekl Ignácius, hledě na sinalého mrňavého policistu, kterak se snaží zvládnout staříka. „Mám z toho nervy dočista nadranc."
„Pomoc!" dovolával se stařík čumilů. „To je puč! To je porušení ústavy!"
„Je to blázen, Ignácie," řekla paní Reillyová. „Pojďme radši pryč, dítě." Obrátila se k davu. „Utíkejte, lidičky. Ještě nás tady pomorduje. Já stejně myslím, že je sám ňákej komouš."
„Tos trochu přehnala, matko," řekl Ignácius, když si proklestili cestu řídnoucím davem a vyrazili dlouhými kroky po Canal Street. Ohlédl se a viděl, že se stařík s policistou bantamové váhy stále ještě potýkají pod hodinami obchodního domu. „Nemohla bys trochu zbrzdit? Mám pocit, že se mi na srdci ozývá šelest."
„Ty kuš. Jak myslíš, že je mně? Já ve svým věku bych se takhle vůbec honit neměla."
„Obávám se, že srdce je důležité v každém věku."
„Ty se srdcem nic nemáš."
„Ale budu mít, jestliže nezpomalíme." Tvídové kalhoty se mu přelévaly po gargantuovském zadku, jak se valil kupředu. „Máš mou loutnovou strunu?"
Paní Reillyová ho zatáhla za roh do Bourbon Street a zamířili do hlubin Francouzské čtvrti.
„Proč si na tě ten policajt zašed, hochu?"
„To se nikdy nedozvím. Ale nejspíš se za námi každou chvíli rozeběhne, jen co zkrotí toho zvetšelého fašistu." „Myslíš?" zeptala se nervózně paní Reillyová.
„Nijak by mě to nepřekvapilo. Chtěl mě mermomocí zatknout. Třeba musí splnit nějakou normu nebo co. Rozhodně pochybuji, že by mě nechal tak snadno vyváznout."
„No to by nám scházelo! Este by tě tahali po novinách, Ignácie. Ta vostuda! Něcos musel udělat, jaks tam na mě čekal. Jako bych tě neznala, hošánku."
„Jestli si někdo hleděl svého, tak jsem to byl já," supěl Ignácius. „Prosím tě. Musíme se zastavit. Obávám se, že se mi spustí z nosu krev."
„No tak dobře." Paní Reillyová pohlédla na synovu brunátnějící tvář a uvědomila si, že by se jí s radostí skácel k nohám, jen aby prosadil svou. Nebylo by to poprvé. Když ho posledně přiměla, aby s ní šel na nedělní mši, praštil sebou cestou do kostela dvakrát a při kázání proti lenivostí se poroučel potřetí, vypadl z lavice a způsobil trapný rozruch. „Pojď, zapadnem semhle."
Vecpala ho jednou krabicí s koláči do dveří baru Noc rozkoše. V temnotě čpící bourbonem a cigaretovými špačky vyšplhali na dvě vysoké stoličky. Zatímco paní Reillyová rovnala na baru krabice s koláči a dorty, Ignácius roztáhl své široširé nozdry a řekl: „Probůh, matko, tady to smrdí. Bouří se mi žaludek."
„Chceš zpátky na ulici? Chceš, aby tě sbalil ten policajt?"
Ignácius neodpověděl; hlasitě čenichal kolem a znechuceně se šklebil. Barman, který ty dva zatím jen mlčky pozoroval, pronesl tázavě z příšeří: „Ano?"
„Já si dám kávu," řekl velkoryse Ignácius. „Sladovou kávu se svařeným mlékem."
„Jenom neskafe," řekl barman.
„To přece nemůžu pít," řekl Ignácius matce. „Takovou ohavnost."
„Tak si dej pivo, chlapče. Pro jednou tě nezabije."
„Mohlo by mě nadmout."
„Mně dejte pivko, Dixie 45," řekla barmanovi paní Reillyová.
„A pánovi?" zeptal se barman sytým, strojeným hlasem. „Co ten si ráčí přát?"
„Tomu taky jedno dixie."
„Taky to pít nemusím," řekl Ignácius, když šel barman otevřít piva.
„Nemůžem tady sedět jen tak bez ničeho, Ignácie."
„Nechápu proč. Isme tady jediní zákazníci. Mohou být rádi, že nás tu vůbec mají."
„Večer tady asi vystupujou striptýzky, co?" Paní Reillyová šťouchla do syna.
„Nedivil bych se," řekl chladně Ignácius. Tvářil se navýsost ukřivděně. „Taky jsme mohli někam jinam. Jímá mě podezření, že sem co nevidět vtrhne policie." Hlasitě zafrkal a odkašlal si.
„Díky bohu, že mé kníry ten smrad aspoň částečně filtrují. Moje čichové ústrojí už vysílá tísňové signály."
Po nekonečné době, vyplněné cinkotem skla a boucháním dveří chladničky kdesi v temnotách, se barman opět objevil a postavil před ně piva, předstíraje přitom, že jedno jen taktak nepřekotil Ignáciovi do klína. Reillyovým se dostávalo nejhorších služeb Noci rozkoše, obsluhy vyhrazené nežádoucím zákazníkům.
„Nemáte náhodou chlazenou svěženku doktora Nuta?" zeptal se Ignácius.
„Ne."
„Synek tuhle limču miluje," vysvětlila paní Reillyová. „Musím ji kupovat po celejch basách. Někdy vám vychlandí dvě nebo tři lahve na posezení."
„Myslím, že to toho muže příliš nezajímá," podotkl Ignácius.
„Nechcete si sundat čepici?" zeptal se barman.
„Ne, to nechci!" zahřměl Ignácius. „Je tady zima."
„Jak je libo," řekl barman a stáhl se do příšeří na druhém konci baru.
„No toto!"
„Uklidni se," řekla jeho matka.
Ignácius pozdvihl ušni příklopku na matčině straně. „Nechám si to nahoře, abys nemusela namáhat hlas. Co říkal doktor na ten tvůj loket, nebo co to máš?"
„Potřebuje masírovat."
„Doufám, že to nebudeš chtít ode mě. Víš, jak nerad se dotýkám druhých."
„Povídal, že se mám pokud možno vyhejbat chladu."
„Soudím, že kdybych uměl řídit, byl bych ti platnější."
„Eh, na tom nesejde, zlato."
„Ale fakticky, mám toho ažaž, i když se jen vezu. A nejhorší je to nahoře v těch vyhlídkových greyhoundech. Sedět tak vysoko! Pamatuješ, jak jsem jel jedním z nich do Baton Rouge? Několikrát jsem cestou zvracel. Řidič musel vždycky někde v bažinách zastavit, abych mohl vystoupit a trochu se projít. Ostatní pasažér! byli pěkně načuření. Museli mít žaludky ze železa, že v tom hrozném vehiklu vůbec dokázali cestovat. Taky mě notně děsilo, že opouštím New Orleans. Za hranicemi města začíná srdce temnoty, opravdová pustina."
„Pamatuju, Ignácie," řekla nepřítomně paní Reillyová a lokla si piva. „Když ses vrátil domů, bylo ti hrozně šoufl." „To mi už bylo lip. Nejhorší bylo, když jsem přijel do Baton Rouge. Došlo mi, že mám zpáteční lístek a že se tím autobusem musím vrátit."
„Tos mi už vyprávěl, synku."
„Taxík zpátky do New Orleansu mě stál čtyřicet dolarů, ale aspoň mi cestou nebylo tak strašně zle, i když se mi několikrát zvedl žaludek. Nařídil jsem šoférovi, aby jel, jak nejpomaleji může, což se mu nevyplatilo. Dálniční policie ho dvakrát zastavila pro nedodržování minimální rychlosti. Když ho zastavili potřetí, sebrali mu řidičský průkaz. Sledovali nás celou cestu na radaru, rozumíš."
Pozornost paní Reillyové kolísala mezi synem a pivem. Poslouchala tenhle příběh už tři roky.
„Jistě," pokračoval Ignácius, zaměňuje matčin zahloubaný pohled za zájem, „bylo to vlastně poprvé v životě, co jsem opustil New Orleans. Možná že mě tak rozvrátila ztráta jakéhokoli orientačního bodu. Bylo to, jako když padáme do propasti, jak jsme se řítili tím autobusem. Než jsme projeli bažinami a vyšplhali do těch zvlněných kopečků před Baton Rouge, měl jsem pořád strach, že nám nějací venkovští balíci hodí na autobus bombu. Na motorová vozidla útočí ze všeho nejradši, nejspíš jim symbolizují pokrok."
„Jsem ráda, žes to místo nevzal," řekla automaticky paní Reillyová, chápajíc slůvko pokrok jako narážku.
„To vůbec nepřicházelo v úvahu. Když jsem uviděl šéfa katedry středověké kultury, začaly se mi ruce osypávat bílými pupínky. Byl to naprosto necitlivý člověk. Hned se podivil, že nemám kravatu, a na dovršení utrousil jakousi rádobyvtipnou poznámku o mé lesácké kazajce. Zděsilo mě, že se ten bezvýznamný človíček opováží takové nestoudnosti. Ta bunda byla jedním z mála tělesných požitků, jimž jsem kdy skutečně propadl, a jestli někdy narazím na toho šílence, který ji ukradl, bez meškání ho udám příslušným orgánům."
Paní Reillyová spatřila opět tu děsnou, kávou pobryndanou celtovou kazajku, kterou spolu s několika dalšími Ignáciovými oblíbenými kusy oblečení chtěla vždycky tajně darovat Armádě spásy.
„Nebetyčná sprostota toho šizuňka v rouše vedoucího katedry mě tak pobouřila, rozumíš, že jsem uprostřed těch jeho kreténských blábolu vyběhl z kanceláře a utíkal na nejbližší záchod, který se ukázal vyhrazeným pro zaměstnance fakulty. Usedl jsem nicméně do jedné z kabinek a bundu jsem přehodil přes dveře. Najednou vidím, že bunda ze dveří mizí. Ještě jsem uslyšel běžící kroky. A pak se dveře záchodu zabouchly. Sám jsem v tu chvíli nestoudného zloděje pronásledovat nemohl, a tak jsem začal křičet. Někdo vešel na záchod a zaklepal na dveře kabiny. Náhodou to byl příslušník univerzitní pořádkové stráže, nebo to aspoň tvrdil. Vysvětlil jsem mu přes dveře, co se právě stalo. Slíbil, že bundu najde, a odešel. Ale jak jsem ti už říkal, dodneška mám dojem, že tenhle chlap a ten vedoucí katedry byli jeden a týž člověk. Měli náramně podobné hlasy." „Dneska se nedá věřit nikomu, chlapče zlatá."
„Jak to jen bylo možné, vyletěl jsem ze záchodu, už abych byl z toho příšerného místa pryč. Samozřejmě že jsem málem zmrznul, jak jsem tam stál mezi těmi opuštěnými univerzitními baráky a mával na taxíky. Konečně se jeden taxíkář uvolil vzít mě za čtyřicet dolarů do New Orleansu a ještě byl natolik obětavý, že mi půjčil svoje sako. Tu ztrátu řidičského průkazu dosti těžko nesl, a než jsme dojeli domů, začal být jaksi nevrlý. Připadalo mi taky, že se mu spoušti ošklivá rýma, alespoň podle toho, jak čím dál víc kýchal. Byli jsme koneckonců na dálnici skoro dvě hodiny."
„Myslím, že si dám ještě jedno pivo, Ignácie."
„Matko! V téhle odpudivé špeluňce?"
„Akorát jedno, synku. No tak, mám chuť na další."
„Ještě z těch jejich sklenic něco chytneme. Ale když jinak nedáš, tak mně objednej brandy, buď tak hodná."
Paní Reillyová zasignalizovala na barmana, který se vynořil z šerých stínů a zeptal se: „Co se vám stalo v tom autobuse, mladej? Útek mi ty vaši historky konec."
„Věnujte se laskavě řádnému výkonu svého povolání!" odsekl zuřivě Ignácius. „Vaší povinnosti je mlčky obsloužit, když vás přivoláme. Kdybychom si přáli, abyste se k naší konverzaci připojil, už bychom vám to naznačili. Probíráme závažné osobní záležitosti, abyste věděl."
„Ten člověk se prostě snaží být milý, Ignácie. Styď se."
„To je ovšem protimluv. V takovémhle brlohu nemůže být nikdo milý."
„Chceme ještě dvě piva."
„Jedno pivo a jednou brandy," opravil ji Ignácius.
„Nemám čistý sklenice," řekl barman.
„No není to hanba?" řekla pani Reillyová. „Ale co, mužem pít z těchhle."
Barman pokrčil rameny a zmizel v přítmí.“«[1]

Příhoda u obchoďáku se ukázala být velmi osudná a Ignácie Reilyho navždy vytrhla z jeho dosavadního domácího klidu - matka při cestě domů havarovala a protože její vdovský důchod nemohl stačit na zaplacení tisíc dolarové škody, kterou způsobila, musel si Reily začít hledat práci. Přijal zaměstnání v krachující textilce produkující kalhoty jako zaměstnanec zařazující kartotéky, ale dokumenty k zařazení jednoduše házel do koše a ve zbylém čase vyráběl nejrůznější cedule s motivujícími nápisy, náboženský kříž a organizoval stávku, kdy chtěl pomoci černošským dělníkům továrny pracujících pod úrovní minimální mzdy, ale namísto majitele továrny, Levyho, určil Reily jako hlavního viníka nízkých mezd dělníků podnikového účetního, Gonzalese, který byl jediným skutečně pracujícím člověkem v celé továrně. Reily byl vyhozen - ne snad pro organizování stávky či naprostou ignoranci práce, ale proto, že si majiteli továrny stěžoval, že mu jeden z dělníků máváním řetězu od kola svrhl z police květináč s fazolemi. Nicméně ještě před svým konečným odchodem stihl napsat továrníkovým jménem urážlivý dopis hlavnímu a takřka jedinému zbývajícímu odběrateli zastaralého modelu kalhot, z čehož se později vyvlíkl tím, že z sepsání dopisu obvinil senilní osmdesátiletou sekretářku paní Trixie, která měla být již téměř dvacet let v důchodu, ale manželka majitele továrny, paní Levyová, ji nechtěla propustit do důchodu, aby tak dokázala úspěšnost svého experimentu v rámci korespondenčního vzdělávacího kurzu psychologie.
Reily poté přijme zaměstnání pouličního prodejce párků, čímž se definitivně rozejde se svou matkou, která tak ztratí poslední své iluze a na radu své přítelkyně Santy Battagliové - tety policajta Mancusyho, jež chtěl Reilyho zatknout jako podezřelé individuum a svého nápadníka - dědka posedlého bojem s komunismem s nímž jsme se opět setkali v předešlé ukázce a který byl zatčen namísto Reilyho, se rozhodne dát Ignácia do blázince, což s konečnou platností potvrdí Ignáciův pokus založit nové politické hnutí, kdy odejde v pirátském kostýmu s velkou náušnicí v uchu do noci, ale z politického shromáždění, na nemž měl vystoupit se svým programem, se vyklube homosexuální večírek, a Reily utíkaje pryč před třemi nabroušenými feministkami se uklidí do strip baru Noc rozkoše, který rozmete v prach a mimoděk odhalí, že jeho majitelka Lana Lee fotí a distribuuje vlastní porno. Události v Noci rozkoše pak vynesou naprosto netalentovanou striptérku Darleene, jež byla přesvědčena o svém hereckém a tanečním nadání, ale lepší choreografii měl i její papoušek, se kterým vystupovala, k novému a lepšímu angažmá. Povaleč Burma Jones, jež byl nucen pod pohrůžkou zavření pro příživu, dělat v Noci rozkoše, zametače, získá od továrníka Levyho cenu nově založené Levyho nadace. A Ignác Reily je pak v poslední chvíli zachráněn Myrnou Minkoffovou, svou někdejší dívkou a nynější úhlavní nepřítelkyní, se kterou vede dlouhodobé intelektuální spory.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Hledání ztraceného času (A la recherche du temps perdu)
Marcel Proust
Nakladatelství Odeon, 1979

Dílo, kterému se Marcel Proust obětoval, a které ho nakonec zabilo. Není ho vůbec jednoduché hodnotit a není tedy náhodou, že se ve své historii mnohokrát setkalo s úplným odmítnutím, kdy byl Proust donucen vydat první díl - Svět Swannových - pod autorským nákladem, protože pro něj nemohl najít žádného vydavatele. Autor ale nezakolísal a již tato první část plánovaného rozsáhlého cyklu se setkala s velkým ohlasem. Díl druhý byl v roce 1919 oceněn Goncoutvovou cenou, ale tak jako když si musel Proust klestit cestu přes všeobecnou nedůvěru a nepochopení, byly další díly oceňovány jen těmi nejnadnesenějšími přívlastky doprovázené přirovnáními o autorově genialitě. Ale ani tentokrát se nenechal Proust vytrhnout ze svého ponoření se do minulosti a dál bojoval s nelítostně ubíhajícím časem, silami a podlomeným zdravím, aby své kolosální dílo dokončil.
Za jeho života krom Světa Swannových (Du coté de chez Swann) z roku 1913 ještě vycházejí tři další části: Ve stínu kvetoucích dívek (A l’ombre des jeunes filles en fleurs) v roce 1918, Svět Guermantových (Le Coté de Guermantes) v roce 1920 a 1921 a Sodoma a Gomora (Sodome et Gomorrhe) v dubnu 1922. Zbývající díly byly otištěny až post morte a poslední z nich již jen na základě náčrtu autorského rukopisu.
Obsah knihy samotné lze popsat jen dvěma způsoby, buď oním degradujícím přívlastkem něčeho geniálního ale se silným nádechem zprofanovanosti, protože nové zkratky musí přebíjet ty stávající, aby ještě dokázaly upoutat znuděnou pozornost. Druhým možným pohledem je hluboká sonda zpod autorovu kůži, o kterou se teď pokusím.
Sledovat vypravěčovy vzpomínky je, alespoň zpočátku kdy jste ještě nepřijali Proustův styl založený na nezúčastněném a čistě popisném způsobu vyprávění, velmi náročné.Styl, který nehodnotí, neanalyzuje, jen zdánlivě bez jakéhokoliv valu a skladu předkládá i ty nejnepodstatnější a nejnudnější detaily, které máte chuť po desítkách stránkách přeskakovat, se skládají do kostiček obrovské mozaiky, kde každý detail má své pevně určené místo a význam, ale který můžete ocenit jen v souvislosti s obrazem, který skládají desítky a stovky těchto neniternějších detailů.
Proustova hloubka spočívá právě v distancování se o šokování čtenáře nečekanými obraty a pokusy o mělké bahnitě zasmrádající jímky. Mozaikové kamínky dávají možnost uchopit tentýž aspekt z mnoha úhlů a časových vzdáleností, kdy jste nuceni mnohokrát přehodnocovat svůj názor, přesně podle časového vývoje a života vypravěčova, který si zpětně uvědomuje mnoho detailů, kterým dříve nedával pozornost, ale které dávají mnoha událostem a prožitkům často zcela opačný nádech. Charakteristika všech vystupujících postav je nechána jen na schopnostech čtenářově, kdy jsou mu servírována jen vnější fakta a činy, z kterých musíte dovodit podstatu jednotlivých osobností, které se navíc mění v čase, ve vlastním lidském vývoji i v očích druhých, které je ovšem zase vnímají pokrouceně vlivem svého vlastního specifického pohledu a pochopení všehomíru.
V Hledání ztraceného času se objevují opravdu jen lidské povahy, které mají širokou škálu charakterových vlastností, které rozhodně nevznikly ve vzduchoprázdnu, ale jsou nejlepší výpovědí o společnosti, které jsou věrnými příslušníky, a nelze je charakterizovat rozdělením na „ty dobré“ a „ty špatné“. Vzpomeňte si na někoho, koho opravdu dobře znáte a pokuste se nám vylíčit jeho povahu – když řeknete, že je totální hlupec či nadaný virtuóz, budete mluvit o někom, koho opravdově neznáte, a který ve vás jen vyvolává určité rezonance vaší vlastní osobnosti. A stejně lze charakterizovat postavy Proustova románu, buď řeknete komorník, který odebírá u vchodu kabáty nebo ze sebe vychrlíte různorodou snůšku vlastností a pocitů, které ve vás daná postava vyvolává, a pokud půjdete ještě do větší hloubky asi i řeknete svůj názor na jejich psychologický vývoj a důvody, proč se staly těmi, kterými se staly, ale rozhodně je nebudete moct odsoudit jednou čistě adorující či negativujízící sentencí.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Hledání ztraceného času. 1. [sv.], Svět Swannových (A la recherche du temps perdu - Du côté de chez Swann)
Marcel Proust
Nakladatelství Odeon, 1979

První část Proustova životního cyklu, jak již asi napovídá sám název, pojednává o panu Swannovi, který sice není v přímé spojitosti s životem hlavního vypravěče, ale přesto se jeho životem prolíná jak plazivá liána a jeho vliv má dalekosáhlé důsledky na jeho pozdější vývoj.
Celek je rozdělen do tří zdánlivě zcela nesouvisejících a nesourodých částí.
V první části, která zevrubně líčí vypravěčovo rané dětství až po první náznaky si uvědomování psychologické podstaty člověka, se Swann objevuje jen jako druhořadá postava, která se jen mimoděk zaplete do cestiček vypravěčova osudu a vy se jen můžete dohadovat budoucího vývoje, který je v této části zcela nečitelný, protože si autor jakoby liboval v piplání se v těch nejnudnějších vzpomínkách, ve kterých se jen okamžiky zatřpytí myšlenka v podobě vzájemného soudu jednotlivých rodinných příslušníků a jejich nejbližších přátel, ale přesto je právě toto rané období klíčem k pochopení nejen vypravěče, ale i všech jeho společenských vrstevníků.
Část druhá rozkrývá opravdické jádro Swanna, které z jeho strany zůstává pro ostatní dokonale skryto a tak se jen mohou dohadovat nad některými jeho životními kličkami. Ale není to jen osud a uličky jimiž se vydává, je to součastně obžaloba společnosti a kruhů, kterých se Swann příslušníkem, kterými, jak si myslí, pohrdá, ale s kterými je o to více nerozlučně spjat. Ale jsme u Prousta, který nežaluje, ale jen předkládá nitku, která nás vším tím velkolepým divadlem provází a nakonec musíme dojít k závěru, že nelze nikoho odsoudit, a když známe všechny důvody a příčiny jeho pozdějších činů, a musíme jen tiše přiznat, ano, není možné, aby se Swannovy osudy ubíraly jakýmkoliv jiným směrem. A to je ta genialita Proustova, kdy můžete nesouhlasit a říkat si, že byste vše udělali na Swannově místě od základu zcela jinak, ale velmi dobře budete vědět, že by to nebylo jinak možné.
Je asi zbytečné tady dopodrobna cokoliv dále převypravovávat už proto, že bych se na rozdíl od Marcela Prousta nevzdal svých pocitů a soudů a mé vyprávění by bylo velmi zkreslené a proto připojuji dvě ukázky z této druhé části, které jednak hodně napoví o autorově nezaujatém pohledu a jednak osvětlí samotnou postavu Swanna, jehož charakteristika, tedy jeho pochopení či naopak nepochopení je jen a jen v rukou čtenáře.

»Ale Swann měl tak rád ženy, že ode dne, kdy poznal víceméně všechny aristokratky a nemohl se od nich už nic dozvědět, záleželo mu na těch naturalizačních listinách, takřka šlechtických diplomech, které mu udělila čtvrt Saint-Germain, už jen jako na jakési směnné hodnotě, na akreditivu, o sobě vlastně bezcenném, ale dovolujícím mu narychlo si zajistit postavení v nějakém provinčním hnízdě nebo v nějakém pařížském temném prostředí, kde mu padla do oka dcera kobylkáře nebo soudního vykonavatele. Touha nebo láska mu totiž vracely marnivost, které se mezitím ve svých životních zvycích zbavil (ač ho právě tato vlastnost patrně kdysi přivedla ke společenské kariéře, v níž plýtval dary svého ducha v povrchních radostech a používal své erudice v oblasti umění, aby radil dámám ze společnosti při nákupech obrazů a zařizování jejich velkých domů) a která ho ponoukala, aby se před neznámou ženou, vzbuzující jeho vášeň, zaskvěl eleganci nevyplývající ze samotného jména Swann.
Obzvlášť si to přál, když neznámá patřila k nižším vrstvám. Jako se inteligentní člověk nezalekne, že se bude zdát hloupý jinému inteligentnímu člověku, právě tak se elegantní muž neobává u vznešeného pána, ale spíš u chrapouna, že neocení jeho eleganci. Tři čtvrtiny duševní námahy a ješitných lží promarněných od počátku světa lidmi, které to jen znevažovalo, bylo věnováno nižším tvorům. A Swann se choval ve styku s vévodkyní prostě a nedbale, ale před panskou se třásl strachem z pohrdání a počínal si strojeně.«[1]

Navenek onen sebevědomý a společensky úspěšný Swann je ve skutečnosti znuděný stereotypem přesně rozděleného společenského života, kterým pohrdá, ale kterého se nemůže a ani nechce vzdát, a která jen občas zpestřuje milostným vzplanutím pro dívku z „nižších„ kruhů, kterou však ve své podstatě pro její původ a neznalost společenské etikety pohrdá a bere ji jen jako věc zprostředkujícímu mu občasné povyražení a zajišťujícímu mu tolik potřebný obdiv ze strany svých známých a přátel, protože jeho duševní rozvoj je založen jen a pouze na společenské konverzaci, ve které je předem určena odpověď dle vzájemného postavení na společenském žebříčku. Avšak před těmi, kteří nebyli do těchto společenských zákonů pro svůj „nižší„ původ zasvěceni, si nemůže být Swann jist výhodou své dokonale ovládnuté konverzace a společensky významnými styky, kterými pohrdá, ale které mu dávají přesilu nad těmi chrapouny.

»Ve dnech, kdy večeřel v městě, dával zapřahat v půl osmé; oblékal se a vzpomínal přitom na Odettu, takže se necítil sám, neboť stálá myšlenka na ni dávala chvílím, kdy byl od ní daleko; týž zvláštní půvab, jako když byla přítomna. Nastupoval do kočáru, ale věděl, že do něho zároveň vyskočila tato myšlenka; usadila se mu na klíně jako oblíbené zvíře, které člověk bere všude s sebou a které s ním bude i u stolu, aniž to budou soustolovníci vědět. Hladil ji, hřál se o ni, a když si upevňoval na klopu kytičku orlíčků, pociťoval jakousi malátnost; poddával se lehkému chvění, které mu dráždilo hrdlo i nos a bylo pro něho novou zkušenosti. Cítil se již nějaký čas churav a smutný, hlavně od té doby, co Odette představila Forchevilla Verdurinovým, a byl by rád jel na venkov trochu si odpočinout. Ale nebyl by se odvážil opustit Paříž na jediný den, dokud je tam Odette. Vzduch byl teplý; byly nejkrásnější jarní dny. A darmo projížděl kamenným městem k nějakému nepřístupnému sídlu neustále měl před očima svůj park nedaleko Combray, kde vítr méségliských polí přinášel pod habří, než se přišlo k chřestovému záhonu, právě tolik svěžesti jako k rybníku, obrostlému pomněnkami a mečíky, a kde večeříval u stolů, který mu zahradník ovinul rybízovými a růžovými větévkami.
Po večeři, byla-li schůzka v Lesíku nebo v Saint-Cloud časná, odcházel od stolu tak brzy - hlavně když hrozil déšť, který by přiměl věrné, aby se dříve vrátili -, že kněžna, Laumesová (večeřelo se u ní pozdě a Swann se rozloučil, než se podávala káva; aby vyhledal Verdurinovy na, ostrově v Lesíku) jednou řekla:
„Opravdu, kdyby bylo Swannovi o třicet let víc a měl potíže s měchýřem, člověk by mu odpustil, že najednou uteče. Ale takhle jenom ukazuje, že si lidí neváží.“
Říkal si, že kouzlo jara, které nemůže vychutnat v Combray; najde aspoň na Labutím ostrově nebo v Saint-Cloud. Poněvadž však mohl myslet jen na Odettu, nevěděl, cítil-li vůni listí nebo svítil-li měsíc. Přivítala ho jeho věta ze sonáty, zahraná. na klavír restaurace. Když nebyl po ruce, snažili se Verdurinovi usilovně, aby jim klavír přinesli z některého pokoje nebo jídelny: ne že by Swann znova získal jejich přízeň, naopak. Ale ten nápad, připravit někomu vtipně požitek, třeba i někomu, koho nemají rádi, v nich vzbuzoval po dobu nutných příprav chvilkovou, příležitostnou sympatii a srdečnost. Někdy si říkal, že zas ubíhá další jarní večer, a hleděl si všímat stromů, nebe. Avšak vzrušení z Odettiny přítomnosti a také lehká horečnatá nevolnost, nějaký čas ho už vůbec neopouštějící, mu nedopřávaly klid a pohodu, které jsou nezbytným podkladem dojmů, jaké může příroda poskytnout.
Jednou Swann přijal pozvání Verdurinových, aby s nimi povečeřel, a když při jídle řekl, že má zítra banket bývalých kamarádů, Odette mu u obsazeného stolu před Forchevillem, jenž byl teď jeden z věrných, před malířem i Cottardem odpověděla: „Ano, já vím, že máte ten banket; uvidím vás tedy až u sebe doma, ale nechoďte příliš pozdě.“
Třebaže se ještě nikdy opravdu vážně neznepokojoval pro Odettin přátelský vztah k některému z věrných, hluboce ho těšilo, když ji slyšel, jak se přede všemi s takovou klidnou bezostyšností přiznává k jejich každodenním večerním schůzkám, k jeho výsadnímu postavení u ní a - což je tím už řečeno - k tomu, že mu dává přednost před ostatními. Swann si ovšem často uvědomil, že Odette není nijak pozoruhodná žena, a vyhlášení jeho nadvlády nad bytostí o tolik nižších kvalit než on mu proto nemohlo připadat v očích „věrných“ příliš lichotivé, ale od té doby, co si všiml, že mnoho mužů považuje Odettu za úchvatnou a žádoucí, vzbudilo v něm kouzlo, které pro ně mělo její tělo, bolestnou potřebu zmocnit se jí cele až do posledních koutů jejiho srdce. A začal přikládat nesmírnou cenu chvílím, které u ni večer trávil, kdy si ji usazoval na. klín, dával si od ní vyprávět, co si myslí o tom či onom, kdy přepočítával jediné statky, na jejichž držení mu teď na světě záleželo. Proto ji také po té večeři vzal stranou, neopomenul jí vřele poděkovat a snažil se jí podle míry své vděčnosti ukázat stupnici radostí, které mu může poskytnout a z nichž nejvyšší je ta, že ho, dokud potrvá jeho láska a z ní plynoucí zranitelnost, uchrání před záchvaty žárlivosti.
Když nazítří odcházel po banketu, pršelo, jen se lilo, on však měl s sebou jen svůj otevřený kočár; jeden přítel mu nabídl, že ho odveze v kupé; poněvadž mu Odette řekla, aby přišel, dala mu tím jistotu, že nikoho nečeká, a mohl tedy s klidnou myslí a spokojeně, místo aby se vydával do deště, jít domů spát. Ovšem kdyby viděla, že on zřejmě netrvána tom, aby strávil bez výjimky každý konec večera s ní, opomenula by mu ho možná rezervovat, právě až po tom bude obzvláště toužit.
Dorazil k ní po jedenácté hodině, a když se omlouval, že nemohl přijít dřív, stěžovala si, že je skutečně velmi pozdě, bouřka prý jí způsobila nevolnost, bolí ji hlava, a upozornila ho, že ho u sebe nenechá déle než půl hodiny, o půlnoci prý ho pošle domů; krátce nato pocítila únavu a chtělo se jí spát.
„Dnes tedy žádné cattleje?“, zeptal se. „Já doufal, že bude malá, pěkná cattlej.“
Odpověděla trochu nevrle a nervózně.
„Ne, můj milý, dnes nebudou žádné cattleje, vidíš přece, že mi není dobře !“
„Možná že by ti to právě pomohlo, ale nechci naléhat.„ Požádala, ho, aby před odchodem zhasl světlo; zatáhl sám záclonu postele a odešel. Po návratu domů ho najednou napadlo, že Odette třeba dnes večer někoho čekala, že únavu jen předstírala a požádala ho, aby zhasil, jenom aby věřil, že chce spát, ale jakmile odešel, zas rozsvítila a pustila do domu toho, kdo u ní měl strávit noc. Podíval se, kolik je hodin. Od té doby, co ji opustil, uběhlo asi půl druhé hodiny. Vyšel zas ven, vzal si drožku a dal zastavit blízko jejího bytu v uličce přetínající tu, do které vedla zadní fronta jejího domu a kam někdy chodil zaklepat na okno její ložnice, aby mu šla otevřít; vystoupil z drožky, všechno v té čtvrti bylo opuštěné a tmavé, ušel pěšky jen několik kroků a stál skoro za jejím domem. Mezi temnými plochami všech v té ulici už dávno zhaslých oken viděl jen jedno, z něhož přetékalo - mezi okenicemi, svírajícími jeho tajemnou, zlatovou dřeň - světlo, které vyplňovalo pokoj a tolik jiných večerů, jakmile je z dálky zahlédl, když přicházel do ulice, těšívalo jeho srdce a ohlašovalo mu: „Je doma a čeká tě,“ teď ho však trýznilo slovy: „Je doma s tím, koho čekala.“ Chtěl vědět s kým; proklouzl podle zdi až k oknu, ale mezi šikmými prkýnky okenic nemohl nic vidět; v nočním tichu slyšel jen nejasný zvuk hovoru.
Trpěl sice, když viděl to světlo ve zlatovém oparu, kde se za oknem pohybovala neviditelná mrzká dvojice, když slyšel mumlání, prozrazující přítomnost toho, kdo přišel po jeho odchodu, Odettinu neupřímnost a štěstí, které s ním v té chvíli prožívala. A přece byl rád, že přišel: trápení, které ho donutilo opustit byt, nebylo už tak ostré, co ztratilo neurčité obrysy, když teď náhle a bezmocně vytušil Odettin druhý život a měl ho tu před sebou plně osvětlený lampou, uvězněný nevědomky v té ložnici, kam může, až bude chtít, vniknout, překvapit ho a přistihnout; nebo raději zaklepe na okenici, jak to často dělával, když přišel hodně pozdě; tak se aspoň Odette dozví, že on ví, že viděl světlo a slyšel hovor, on, který si ji před chvíli představoval, jak se s tamtím posmívá jeho iluzím, a teď vidí on je, důvěřivé v jejich omylu, vlastně oklamané, poněvadž si o něm mysli, že je velmi daleko, kdežto on už ví, že zaklepe na okenici. A možná že to, co mu v té chvíli skoro lahodilo, bylo ještě něco jiného než odstraněni pochyb a bolu: uspokojení rozumu. Jestli od té doby, co se zamiloval, získaly pro něho věci znova trochu lákavé zajímavosti, jakou v nich kdysi vídal,ale jen pokud byly osvětleny vzpomínkou na Odettu, teď křísila jeho žárlivost jinou schopnost jeho snaživého mládí, vášeň pro pravdu, avšak i pro pravdu stojící mezi ním a jeho milenkou, přijímající své světlo jen od ní, pravdu cele osobní, jejímž jediným, nesmírně cenným a téměř nestranně krásným předmětem bylo Odettino jednání, její styky, její úmysly a její minulost. V každém jiném období jeho života se Swannovi drobnosti z každodenního života nějaké osoby zdály vždycky bezcenné; klepům toho druhu nepřikládal význam, a když je poslouchal, věnoval jim jenom nejvšednější pozornost; byly to pro něj chvíle, kdy se cítil velmi průměrný. Ale v tomto zvláštním období lásky nabývá vše individuální takové hloubky, že probouzející se zvědavost, kterou pociťoval a která se týkala i nejmenšího zaneprázdnění jediné ženy, byla táž zvědavost, s níž kdysi studoval dějiny. A vše, zač by se byl dosud styděl, špehování u okna, kdož ví? zítra snad obratné vyzvídání od nezajímavých lidí, podplácení sluhů, poslouchání za dveřmi, vše považoval, stejně jako luštěni textů, srovnávání různých svědectví a výklad uměleckých památek, za pouhé metody vědecké práce, které mají skutečnou rozumovou hodnotu a způsobilost k vyhledávání pravdy.
Zrovna když chtěl zaklepat na okenici, na okamžik se zastyděl, poněvadž pomyslel na to, že se Odette dozví o jeho podezření a o tom, že se vrátil, že hlídal na ulici. Často mu říkala, jaký má odpor k žárlivcům, k milencům, kteří špehují. Co se chystal udělat, bylo velmi nešikovné, Odette ho bude nenávidět, kdežto ještě teď, dokud nezaklepal, ho má možná ráda, i když ho klame. Kolik možného štěstí a jeho uskutečnění člověk takto obětuje netrpělivému pachtění za okamžitým požitkem! Avšak touha znát pravdu byla, silnější a zdála, se mu ušlechtilejší. Věděl, že skutečné okolnosti, za jejichž přesné zjištění by dal život, jsou čitelné za tím světelně pruhovaným oknem jako pod zlatem iluminovanými deskami některého z těch drahocenných rukopisů, nad jejichž uměleckým bohatstvím nemůže zůstat lhostejný žádný učenec, který je studuje. Cítil rozkoš z poznávání pravdy, neodolatelně přitahován k tomu jedinečnému, pomíjivému a vzácnému kusu z průsvitné, tak teplé a krásné hmoty. Kromě toho se cítil proti nim v té výhodě - á tento pocit tolik potřeboval -, že nemusí vědět, jako spíš mít možnost ukázat, že ví. Zvedl se na špičky. Zaklepal. Neslyšeli, zaklepal silněji, hovor se zastavil. Ozval se mužský hlas a Swann se snažil rozeznat, komu z Odettiných přátel, které zná, asi patří.
„Kdo je tam?“
Nebyl si jist, že ho poznává. Zaklepal ještě jednou. Okno se otevřelo, pak okenice. Ted už se nedalo couvnout, teď se Odette všechno dozví, a aby nevypadal příliš nešťastný ani příliš žárlivý a zvědavý, spokojil se s tím, že nedbale, vesele zavolal: „Nevyrušujte se, šel jsem kolem, viděl jsem světlo a chtěl jsem vědět, jestli je vám už dobře.“ Podíval se. U okna před ním stáli dva staří páni, jeden z nich s lampou v ruce, a tu uviděl pokoj, neznámý pokoj. Když přicházel k Odettě velmi pozdě, zvykl si rozeznávat její okno podle toho, že bylo mezi všemi stejnými okny jediné osvětleno; teď se zmýlil a zaklepal na. jiné okno, které patřilo k sousednímu domu. S omluvou odešel a vrátil se domů šťasten, že ukojeni jeho zvědavosti ponechalo jejich lásku neporušenou, a že když tak dlouho předstíral vůči Odettě jakousi lhostejnost, nedal ji teď svou žárlivostí důkaz, že ji miluje příliš, důkaz, který toho z milenců, jemuž se ho dostane, navždy zprošťuje povinnosti milovat dostatečně.«[2]

Ale stejně jako se nechodí jen s jedním džbánem pro vodu, stejně jednou Swann podlehl svému milostnému vzplanutí a od úrovně, kdy svou partnerkou pohrdá pro její snahu se zařadit do vyšších kruhů, do kterých, narozdíl od něj, nemá a nikdy nebude mít přístup, se postupně dostává do stavu, kdy svou milenku vydržuje a odměnou se mu dostává jen nejvyšší pohrdání a výsměch, Ze své strany si uvědomuje to obrovské ponížení a ztrátu veškerého snobismu v přístupu k ní, který mu jediný dával nad ní moc. Jeho degradace má ale stále rychlejší průběh, kdy se mu milenka vysmívá s jinými za zády, je žádaným zbožím pařížských kuplířek a rozhodně se to v pozdější fázi nesnaží před ním skrývat. Ale právě to odmítání a ponižování, ruku v ruce se žárlivostí žene Swanna k ještě většímu zaslepení nikdy neukojitelnou touhou svou milenku získat jen pro sebe.

»Swann odmítl; řekl přece panu de Charlus, že až půjde od paní de Saint-Euverte, vrátí se přímo domů, a šlo mu teď o to, aby návštěvou u princezny Parské třeba nepropásl zprávu, o níž pořád doufal, že mu ji během večera odevzdá některý sluha a kterou za chvíli možná najde u svého domovníka. „Ten chudák Swann,“ řekla toho večera paní des Laumes svému muži, „je pořád milý, ale vypadá hodně nešťastný. Uvidíte ho, slíbil, že některý z těchhle dnů přijde na večeři. Zdá se mi to v zásadě směšné, když tak inteligentní člověk trpí pro osobu takového druhu, která ještě ani není zajímavá, je prý úplné pitomá," dodala s moudrostí nezamilovaných, kteří se domnívají, že člověk vynikajícího ducha má být nešťastný jedině kvůli někomu, kdo za to stojí; je to asi stejné jako divit se, že si někdo zamane dostat choleru, když je původcem této nemoci tak nepatrný tvor jako tyčinkovitá baktérie.“« [3]

Ale kruh se třetí částí uzavírá a vypravěč dospěl do věku zamilovanosti, kdy nekriticky obdivuje a adoruje vše, co je s objektem svého vzplanutí spojeno a není tedy divu, že Swann jako otec jeho první lásky se dostává na roveň bohů společně, a to přes veškeré předsudky a škodolibé poznámky vypravěčovy rodiny, jeho zákonná manželka, která mu po dlouholetém mučivém odmítání dala své svolení, i když si tím sama splnila svůj životní sen se vdát do vyšších kruhů a dosáhnout tak plné rehabilitace svého poněkud bouřlivějšího mládí.

»I lidé, kteří ji neznali, cítili se upozorněni něčím zvláštním a výstředním - nebo snad oním telepatickým zářením, které při vrcholných výkonech Bermy rozpoutávalo potlesk nevědomého davu -, že je to asi nějaká známá osobnost. Ptali se v duchu: „Kdo je to?“, kladli tu otázku náhodnému chodci nebo si hleděli ...

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Malý princ (Petit prince)
Antoine de Saint-Exupéry
Nakladatelství Albatros, 2005
80-00-01462-9

Jako olivy vydávají nejlepší olej, když se nejvíc mačkají, tak umělec vytvoří nejlepší svá díla zatímco se nachází na samotném dně bytí. A nejinak je to s Malým princem.
Jak vlastně popsat tuto pohádku pro děti, ve které se však skrývá poselství pro všechny generace všech přístích staletí? Malý princ je krásný a hluboký, součastně však smutný a tragický a vlastně to ani nemůže být pohádka, protože je příliš pravdivý. A snad právě jen proto, že je příběh psán jako fikce o modré postavičce Malého prince se zlatými vlasy, který se však nikdy nenechá odbýt výmluvou či polopravdou, ale vždy řekne podstatu odvrácené strany lidské vlastnosti, která je opět perzonifikována charakterictickou postavičkou, ať již ve formě lišky, opilce nebo krále, jsou lidé ochotni naslouchat. Protože Malý princ nepoučuje o tom, co je správné, ale naopak je ze všech stran poučován. Právě rozpor mezi dětskou upřímností a všobecně vládnoucí falší a pokrytectvím, ťukne vždy do živého. Nebo snad opravdu jsou mezi námi tací, které by nechalo poselství Malého prince jen tak bez odezvy? Pokud ano, věřím, že jsou v drtivé menšině vůči těm, kterým vždy tečou slzy a slibují si, že ho každý večer budou na hvězdné obloze vyhlížet.
V této knížečce se více než v kterémkoliv jiném Exupéryho díle odráží nejniternější autorova osobnost. Malého prince začal Antoine de Saint-Exupéry psát v nejničivější době svého života, v době porážky a ztráty svobody nejen rodné země, ale i celého světa. V době, kdy v leteckých bojích o Francii, zahynuli témeř všichni jeho kamarádi. Byl psán daleko za mořem v době, kdy musel nečinně sedět a tiše trpět. "Proč právě já, jsem měl zůstat naživu?!"
Ne, Malý princ opravdu není pohádka, nenajdeš v něm jedné místečko, kde by ses zasmál, ale hodně těch, kde tě zamrazí v zádech. Je to utloučká knížečka, přešteš ji bez námahy za dvě hodiny, ale během těch dvou hodin si musíš tiše nebo s výkřikem mnohokrát přiznat "ano, mnohokrát jsem se zachoval sobecky jako byznysmen, mnohokrát jsem se litoval jako opilec, mnohokrát jsem se vymlouval jako zeměpisec, mnohokrát jsem měl vůči někomu předsudky aniž bych se ho snažil poznat jen proto, že nevypadal tak, jak by se mi líbilo, stejně jako to bylo u tureckého hvězdáře, nevážil jsem si té obyčejné ale nejkrásnější a jedinečné květiny a kolik toužím, aby se mi stýskalo a já trpěl po někom, koho mám rád, stejně jako tak trpěla liška, protože si ji Malý princ ochočil.
Kolikrát jsem slyšel stejnou odpověď na otázku "kterou knihu byste si vzali na pustý ostrov?". Nebudu ji tady říkat, není ani důležitý fakt, že ji nikdo z těch lidí nikdy nečetl ani neotevřel, důležité je, že bych bez váhání řekl, že Malého prince a že bych si sebou nevzal knížku, ale to, co zanechala v mé hlavě, lavinu, kterou způsobila v mém životě. Odmítal jsem si Malého prince přečíst již v deseti letech, protože "je to přece knížka pro děti". Bylo mi třiadvacet, když jsem ji četl poprvé a četl jsem ji od té doby mnoho a mnohokrát v několika jazycích a teď se i prokousávám originálem, viděl jsem ji zdramatizovanou v několika podobách, dobře i špatně, ale vždy ve mně vyvolávala stále tytéž pocity, zástavu dechu a chuť zemřít i žít v jedné vteřině.
Ano existují dvě období lidského života, před Malým princem a s Malým princem.

Tomáš V. Odaha - 31.12.2003 www.odaha.com

P.S. Nakresli mi beránka…

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---

Zoloe a její dvě pomocnice, neboli, Několik týdnů života tří hezkých žen : skutečné příběhy posledního století vypsané jedním současníkem
Donatien Alphonse François Marquis de Sade
Nakladatelství Votobia, 1997
ISBN 80-7220-000-3

Po všech stránkách je Zoloe jen slabý odvar toho, co Markýz de Sade ztvárnil ve dvou svých nejlepších dílech – 120 dnech sodomy a Juliettě. Použitý literární styl i stavba děje hovoří s největší pravděpodobností o podvrhu, ale autorství Zoloe se již asi "nezbaví"…
Ať je již autorem kdokoliv, vyvolala po svém vydání v červenci 1800 množství skandálů, což bylo asi i jediným smyslem, proč bylo dílko sepsáno.
Velmi dobře se v něm poznal První konzul (d'Orsec - anagram d Corse), Josefina (Zoloé), paní Tallienová (Laureda), paní Viscontiová (Volsange), Barras (Sabar), Tallien (Fessinol), etc., ale krom snahy šokovat postrádá dílo vše, co dělá markýze de Sade pojmem - děj, styl i pro čtenáře to nejdůležitější - lechtivé erotické scény. I jako sociologická sonda do tehdejší vládnoucí společenské vrstvy je Zoloe nepřesvědčivá a hovoří spíše o neznalosti skutečných poměrů a nebýt nálepky Markýz de Sade, nestála by ani za přečtení, ale ta nálepka tam je…
Přeze všechna ta ale ťal autor do živého a dne 5. března 1801 bylo rozhodnuto o opětovném Sadeho zatčení. Stalo se tak u jeho vydavatele Bertrandeta, kterému měl předat přepracovaný rukopis Juliety, který posloužil jako záminka. Byl uvězněn v Sainte-Pélagie, později byl umístěn v ústavu pro choromyslné v Bicëtre a nakonec 27. dubna 1803 přemístěn do útulku v Charentonu, kde dne 2. prosince 1814 ve věku 75 let umírá.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

---