|
Světničkové kuře V předválečných kuchařkách se běžně píše: „... vezmi světničkové kuře …“ . Jenže nikde není vysvětleno co to znamená. Google selhal. Pověřil jsem svoji 80letou matku, aby se poptala stejně starých kamarádek a nic. Přitom za první republiky asi bylo běžné. Hospodyně prostě šla na trh a koupila světničkové kuře. Domnívám se, že to bylo kuře, které neběhalo po dvoře a neživilo se tím co našlo, ale bylo chováno v místnosti a speciálně krmeno. Čím však bylo krmeno to netuším. Možná, že ten termín odpovídá dnešnímu tzv. kukuřičnému kuřeti, ale kdo ví. Tak mne napadá kolik kdysi běžných výroků, dnes zná jen pár lidí. Nakonec budeme muset starší knihy číst se slovníkem. Kdo například (mimo švejkologů) ví co to byl ýbršvunk. Mimochodem mám kompletní vydání Shakespeara v původním znění, kde na konci je anglicko-anglický slovníček. Za padesát let se lidé budou divit proč jsme toužili být studení nebo uvnitř. 17.10.2009 Výlet Nechal jsem se kamarády dýmkaři ukecat, abych s nimi vyjel za hranice. Již několik let jsem nebyl za hranicemi, tedy myslím hranice Prahy. Když jsem dovláčel tašku, která přetékala dýmkami, tabáky a jiným nezbytnostmi včetně několika svršků, na stanici MHD asi 200 m od domu, tak se mi začalo stýskat po útulném domově. MHD jela výborně nebo spíš po zkušenostech mám větší časové rezervy. Při přestupu jsem si všiml, že mám velký předstih, tak jsem si sedl v parku na lavičku, vychutnával si doutník a pozoroval dělníky, kteří pár metrů ode mne něco kutali bagrem. Teprve když jsem dokuřoval, jsem si přečetl nápis na bagru. Opravovali plynovod. Cesta na Šumavu proběhla v pohodě, když člověk nemusí řídit, tak mu ani menší kolony nevadí. Večer jsme zašli do místní hospody. Mimochodem velmi sympatické, protože tam, kde hospoda obvykle mívá televizi, ji sice měli také, ale byl to Mánes ze 60. let a v něm zaseknutá sekera na znamení, že hospoda není kino. Vytáhli jsme dýmky a to byl důvod k seznámení s místním starousedlíkem. Dost se smál, že jsme ho považovali za starousedlíka. Byl z Plzně a do vsi se přistěhoval až v r. 2002. Koupil zde téměř zříceninu dřevařského domku ze začátku 20. století. Vyprávěl nám jeho historii. Po válce, když odsunuli Němce, domek dostala ohnivá Maďarka paní Lájošová, která prý byla proslulá tím, že milovala muže. Všechny. Ostatně zachoval se její obrázek od místního malíře amatéra. 
Při jejím způsobu života je jasné, že ve stáří žila velmi osaměle. Domek pustl a chátral až ho nakonec prodala důstojníkovi z Prahy. Ten se však také nestaral a ani neměl čas do vsi jezdit.Výlet se krásně vydařil, možná se za pár let nechám zase přemluvit na další cestu za hranice. 10.10.2009 Jsem kulturní barbar Stala se mi příhoda, která mne přiměla zamyslet se nad mým vztahem ke kinu. Začnu zeširoka. Moje návštěva u klienta probíhá tak, že on mi předá papíry, které nashromáždil od minule a já mu písemně předám své připomínky. Pokud nemá nějaké dotazy, tak pohovoříme o životě a podnikání a odcházím. Tentokrát měl v zasedačce nějakou mladou dámu. Sice nás představil, ale neřekl co slečna dělá. Klient odešel vyhledat papíry pro mne a nechal nás o samotě. Přemýšlel jsem co asi slečna prodává. Překvapila mne, protože se zeptala na čem jsem byl naposledy v kině. Trochu jsem ji vyvedl z konceptu, když jsem řekl, že na „Soukromé vichřici“. To nemohla znát, protože tenkrát ještě nebyla na světě. Do kina jsem chodil pravidelně před 50 lety. Na pohádky a později na „dobrodružné“ jako třeba „Fanfán Tulipán“. Později v pubertě jsme již chodili do kina je proto, že tam byla tma. Naposledy začátkem r. 1968 na zmíněné „Soukromé vichřici“. Název si pamatuji dodnes a s kým jsem v kině byl také, ale o čem ten film je nikoliv. Když bylo synovi cca 10 let, tak pro mne dělal zajímavou službu. Své oblíbené filmy mi pouštěl na videu ve zkrácené verzi. Film mi vyprávěl a k tomu mi pouštěl jen vybrané scény. Tak jsem zbytečně neztrácel čas a měl přehled co ho zajímá. Když jsme stálým přetáčením zničili několik přehrávačů, tak konečně přišlo DVD. Naposledy mi takto předváděl Matrix. Nyní již na to nemá čas, tak si někdy pouštím kousky filmů pro pamětníky třeba „Singing in the Rain“ s Gene Kelly nebo „My Fair Lady“ s Audrey Hepburnovou. Slečna rychle pochopila, že já nejsem správný zákazník pro kino a že s princem Kaspianem u mne neuspěje. Že divadla nabízela lístky podnikům pro zaměstnance pamatuji z dob ROH, ale kino? 4.10.2009
|
_ |