|
Jsem rasista? Vždycky jsem si myslel, že nejsem rasista a nemám proti nikomu předsudky. Již v první třídě ZŠ jsem se kamarádil s Robertem, který měl tatínka z Francie, ale černého jako bota. V době, kdy jsem se ještě zajímal o politiku (kolem roku 1990), jsem pomáhal prosadit do obecního zastupitelstva souseda pana Horvátha. Včera jsem nastoupil na Národní třídě do hodně plné tramvaje. Stál jsem u tyče a za mnou se hlučně bavili tři mladíci, kteří by mohli být syny pana Horvátha. Několikrát přitom vrazili i do mne. Tedy ne přímo do mne, ale do tašky, kterou jsem měl přes rameno. Jsem starý a nedůtklivý dědek, tak jseem na příští stanici vystoupil. Než mi přijela další tramvaj, všiml jsem si, že mám dvakrát proříznutou tašku v místech, kde do mne vrazili. Nic se z obsahu tašky ještě neztratilo. Nyní mám nutkavý pocit, že moje podvědomá nechuť k určitému etniku mi zachránila nemalý obnos, který jsem v tašce měl. Samozřejmě, že budu přesvědčovat sám sebe, že všichni nejsou stejní, abych nekřivdil panu Horváthovi. Obávám se však, že odstup raději budu zachovávat a příště do takovéto tramvaje ani nenastoupím. 18.1.2007 Jsme mistři Ráno jsem se probudil dopoledne a s hlavou plnou permoníků, kteří makali jak diví. Pak jsem vzpomněl na včerejší oslavu. "Jsme mistři!" řvali jsme jak pominutí, kolem stolu šla jedna runda za druhou a bylo nám blaze. Pomyslel jsem si: "Dnes už toho moc nepodělám, ale zajdu na stavbu, abych se podíval, co ta včerejší oslava udělala s chlapama." Hned u brány jsem narazil na mistra. Ani nenadával, jen mávl rukou. Bylo mi to divné. "Co mu je, že neřve?" ptám se parťáka. "Už mu to nestojí za to. Majitel rozhodl, že propustí všechny nekvalifikované a nahradí je Ukrajincema. Prý jsou vysoký odvody za zaměstnance. Ty se svýma absencema poletíš první" "No a co. Půjdu na pracák, stejně mě to tu už nebavilo. Chvíli si budu užívat volna a pak mi třeba nabídnou něco lepšího." dělal jsem ramena, ale moc jistý jsem si nebyl. Druhý den skutečně dorazil doporučený dopis a měl jsem padáka. Za pár dní, když jsem se z toho vzpamatoval, jsem vyrazil na pracák. Všichni nezaměstnaní asi měli stejný nápad jako já, ráno si trochu přispat, takže tam byla pěkná fronta. Konečně na mne přišla řada. Za stolem seděla docela pěkná buchta. Být to na dýze, tak po ní vyjedu. A nejspíše s úspěchem. Jenže tady si mne pohrdavě změřila, jakože zdržuji od telefonování a natírání nehtů. Následně mi vysvětlila, že žádná podpora nebude, když mám třiapadesátku. To prý je ten paragraf za absence. Poslala mne do popelářské firmy, že tam mají volná místa. Když jsem byl malý kluk chtěl jsem být (jako snad každý kluk) popelářem. Teď už po tom netoužím, ale šel jsem se tam alespoň podívat. Personální asi měl své zkušenosti, protože se nezdržoval vyptáváním a rovnou mne zavedl na dvůr, kam náklaďáky vozily jakousi černou skládku. Měl jsem ten humus třídit. Odhadl mne dobře. Okamžitě jsem odmítl. On mi to napsal do toho papíru z pracáku a šel jsem. Tentokrát jsem na pracáku narazil na tlustou úřednici, která mi s milým úsměvem vysvětlila, že jsem odmítl vhodné místo a úřad mne tudíž nechce 3 měsíce vidět. Na mojí námitku, že třídění humusu není vhodné místo mi opět a milým úsměvem vysvětlila, že vhodné místo je takové, které odpovídá kvalifikaci a zdravotnímu stavu. Pravda kvalifikaci žádnou nemám, na učňák jsem se vykašlal, ale to, že jsem ještě zdravý, neznamená, že v tom humusu chci něco chytit. Když jsem se začal rozčilovat z čeho mám žít, zachovala klid a se stále stejným úsměvem mi vysvětlila, že ani sociálka mi nic nedá, protože jsem odmítl vhodné místo. Mám prý přijít za tři měsíce. Co budu do té doby dělat ji očividně nezajímalo. Zpočátku mne kamarádi litovali, ale když přišla řeč na to, že nemám kde bydlet, protože musím opustit firemní ubytovnu a peníze na podnájem nemám, začali obracet. *** "Mistři. Jsme mistři světa!" chrčí ze stařičkého tranzistoráku. Teď po roce bydlím u takové černé skládky, jsem rád, že jsem sehnal láhev rumu na zahřátí a zase jsem chvíli mistr světa. „Mistři, jsme mistři!“ řvu co mi dech stačí. 13.6.2006 Básník Mám problém. Možná poprvé v životě mám problém. Abych to vysvětlil. Vždy jsem se smál, když jsem zahlédl reklamu na punčocháče, podprsenky nebo řasenky, které "Vám zvednou sebevědomí". Říkal jsem si, jak je to ženské sebevědomí křehké, když závisí na podprsence nebo řasence. Se svým sebevědomím jsem nikdy neměl problém. Od 13 let píši básně a u holek jsem s nimi vždy měl velký úspěch a i nyní to na ženy téměř spolehlivě funguje. Co víc bych si mohl přát. Nedávno jsem se seznámil s kočkou, která vlastní malý butik a sama si do něho navrhuje modely. Mé básně opět slaví úspěch a opět jsem v jejích očích génius, kterého nakladatelé a kritici nedokáží pochopit. Až dnes. Přišla s tím, že má známého v nakladatelství, který mne dostane do edičního plánu, a ona, že mi bude vydání sbírky sponzorovat. Rovnou se ptá jestli chci 2 nebo 3 tisíce výtisků. Jen velmi malou chvíli jsem byl nadšen. Pak začaly pochybnosti. Co když nakladatelé mají pravdu a moje básně nejsou tak dobré, jak si myslím? Co když se nic neprodá? Začínám litovat, že si nemohu pozvednout sebevědomí řasenkou. 2.6.2006
|