Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

No comment
Různí recenzenti.
od dalších autorů
Francis Scott Fitzgerald Prasklina
Tomáš Keltner Transformace vědomí
Friedrich Nietzsche Tak pravil Zarathustra
Libuše Čiháková Galerie Vysočina - Polička
Libuše Čiháková Moje zvěř a já
Libuše Čiháková Páchám dobro

Titulní strana HINT
Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra)
Friedrich Nietzsche
Nakladatelství Votobia, 1995
ISBN 80-85885-79-4 (váz.)

V knize Ecce homo jsem objevil Nietzscheho "recenzi" na vlastní knihu Tak pravil Zarathustra:

 Mezi mými spisy zaujímá zvláštní místo můj Zarathustra. Dal jsem jím lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo. Tato kniha,jejíž hlas jde přes tisíciletí, není pouze nejvyšší ze všech knih, pravá a vlastní kniha vzduchu velehor - celá věc člověk leží v nesmírné dálce pod ní - je také nejhlubší z knih, je ta, která se zrodila z nejvnitřnějšího bohatství pravdy, je nevyčerpatelná studna, do níž nesestoupí vědro, aby se nevynořilo naplněno zlatem a dobrem. Tu nemluví "prorok", nemluví žádný z oněch příšerných míšenců nemoci a vůle k moci, který se říká zakladatelé náboženství. Je třeba především slyšeti tón, ten halkyonský tón, jenž vychází z těxchto úst, aby se žalostně nekřivdilo smyslu jeho moudrosti. "Nejtišší slova to jsou, která přinášejí bouři. Myšlenky, jež se blíží na nohách houbičích, řídí svět" -
Fíky padají se stromů, dobré sladké; a jak padají, puká jim červená kůže. Jsem zralým fíkům vítr severák.
Tak, jako fíky, padají vám do dlaní tyto nauky, přátelé moji: nuže pijte jejich šťávu a sladké jejich maso! Je podzim kol, je čisté nebe kol a odpoledne.
Zde nemluví fanatik, zde se "nekáže", zde se nevyžaduje víra: z nekonečné plnosti a hloubi světla padá krůpěj za krůpějí, slovo za slovem - něžná pomalost je tempem těchto řečí. Něco takového dojde jen k nejvyvolenějším; zde být posluchačem, je výsada, jíž není rovno; nikomu není dáno na vůli, aby měl uši pro Zarathustru... Není tímvším Zarathustra svůdcem? Ale co říká sám, když se poprvé vrací zas do své samoty? Pravý opak toho, co by v takovém případě řekl nějaký "mudřec", "světec", "vykupitel světa" nebo jiný dekadent... Nejen že jinak mluví, také jiným jest...
Samoten nyní půjdu, žáci moji! Též vy nyní odejděte,a samotni! Tka tomu chci.
Odstupte ode mne a braňte se Zarathustrovi! A ještě lépe: syďte se zaň! Snad vás podvedl.
Nestačí, aby člověk poznání své nepřátele miloval: nechť dovede nenáviděti svých přátel.
Špatně splácí učiteli, kdo stále zůstává jen žákem. A proč byste neškubali z mého věnce?
Uctíváte mne; ale což, padne-li vaše uctíváníjednoho dne k zemi? Střezte se, aby vás zabila socha!
Pravíte, že věříte v Zarathustru? Ale co záleží na Zarathustrovi! Jste mými věřícími: ale co záleží na všech věřících!
Sami jste ještě nehledali: tu jste nalezli mne. Tak se vede všem věřícím; proto má veškerá víra tak málo ceny.
Teď vám káži, abyste mne ztratili a sebe nalezli; a teprve, až mne všichni zapřete, navrátím se vám.

Friedrich Nietzsche


Knihu jsem zatím nečetl, ale uznejte, že lepší recenzi bych stejně nenapsal. Teď již vím, kdo je původcem mého hesla: "Není třeba mne chválit, sám to umím nejlépe."
(9.3.2006)

Galerie Vysočina - Polička
Libuše Čiháková

Ukázka z připravované knihy "Galerie Vysočina - Polička". Další ukázky najdete na stránkách autorky Libuše Čihákové.

Privát galerie...

...otázal se měsíc po otevření obchodu německý turista, když jsme mu do posledního papíru balili obrazy, sošky, dřevěné plastiky. Oči mu klouzaly po paličkovaných krajkách, dřevěných hračkách, malované keramice, výšivkách, loutkách...

"Ano," odpověděla jsem a očekávala oprávněnou výtku na hrubý balicí papír, nevzhledné krabičky, příliš silný provázek... My byli ale rádi, že jsme v té době sehnali alespoň něco. Namísto toho se cizincova tvář protáhla do úžasu a vzápětí nám třese rukou.

"Gut!", vykřikl nadšeně. "Gut! Je to od vás ohromná odvaha otevřít po sametové revoluci soukromou prodejní galerii! V době, kdy lidé u vás budou mít sotva na chleba. Vydržte ale! Budu vám sem posílat známé, budu vás všude chválit. Tolik krásných věcí. Věřte, že vaše galerie je pro mne jeden z nejhezčích zážitků z nového Československa."

"Zadrž, člověče," chce se mi říci. "Ty ani netušíš, kolikrát jsme to vzdávali. Kolik úsilí nás všechno, co tu vidíš, stojí. Kolik manažerského umu, kterému nás nikdo nenaučil, jsme museli vynaložit například jen na to, přemluvit dobré výtvarníky, aby svoje díla neprodávali jen za dolary a marky. Aby dopřáli taky našim lidem potěšit se a snad i koupit ty krásné věci, vytvořené zlatýma českýma rukama. Kolik jen jsme zažili bezesných nocí! Celý týden někdy chodil český človíček hladit očima skleněné plastiky vysočinských sklářů, aby nakonec koupil keramické prasátko pro štěstí za pár korun. Byl nám vděčný, že prodáváme i na splátky." "Snad příště si koupím něco většího," dodával skoro s omluvou.

Spokojený německý turista vytahuje naditou peněženku, ležérně zaplatí několikatisícovou útratu, a moji radost z tržby, která nám umožní uhradit nutné poplatky, mi kazí pomyšlení, kdy že si tohle budou moci dovolit koupit i naši lidé. Pevný stisk ruky a nakonec zdvižené dva prsty pravé ruky. "Victoria."

"Ano, zvítězíme," slíbila jsem tehdy „a vydržíme!"

Od té doby se mnohé v galerii i v mém soukromém životě změnilo. Přesto jsem vydržela. Uplynulo víc jak deset let, než jsem, když nadešla doba zaslouženého odpočinku, galerii opustila. Hodně lidí mi to tehdy mělo za zlé. Já však pochopila, že zdraví je přednější a že mým dalším posláním, které mi osud předurčil, bude v budoucnu psaní. Celý život jsem všechen svůj čas obětovala druhým, a na záliby mi moc sil nezbylo.

Desetileté působení v Galerii Vysočina na poličském náměstí se budu snažit věrohodně popsat v této knize. Mým přáním je, aby dokument o jedné z prvních soukromých prodejních galerií v Československu se zapsal do historie malebného královského věnného města Poličky.
(25.2.2006)

Moje zvěř a já
Libuše Čiháková

Ukázka z připravované knihy "Moje zvěř a já". Další ukázky najdete na stránkách autorky Libuše Čihákové.

Odříkaného největší krajíc ...

„Vychovávání je věc rodinná; z rodiny vychází a do ní se zpravidla vrací.„ HEŘBAŘT

Jako dětem nám rodiče nedovolili mít doma psa ani kočku. Vysvětlili nám, že to nejde, protože nemáme zahradu, máme malý byt a navíc bydlíme blízko silnice. Později, když moje děti prosily o nějaké zvířátko, situace se opakovala: "Nemáme zahradu, máme malý byt..."

A najednou bylo všechno jinak. Sousedi jeli prodat štěňátko do Zverimexu, já ho chudinku vzala do náruče, no a potom ho už prostě nešlo vrátit.

"Vždycky jsme měli doma psa i kočku," zasnil se muž, když mu štěně zase jednou olizovalo obličej. "Zvíře, tak jako člověk když je sám, je chudák." A tak jsme tomu našemu "chudákovi" pořídili kočičku. Než jsme si ale všimli, že už není kotě, měli jsme koček pět! A nejen to. Koťata si navíc vzala do hlavy, že nebudou žádní darmožrouti, a tak mně, která se od malička chorobně bojím myší, je začala nosit domů. Kdepak leknutím vykřiknout! Kočka by utekla a myš zůstala. A tak denně, s vytřeštěnýma očima a rukama přitisknutýma na pusu, bez hnutí přihlížím krvavému divadlu.

-První dějství: Temně hučící kočka s pískající myší v zubech přichází domů. Druhé dějství: Kočka myš opakovaně pouští a chytá tak dlouho, dokud ji to nepřestane bavit. A baví ji to dlouho! Závěrečné jednáni už zaplať pánbů, bývá dílem okamžiku. Ozve se křupání, připomínající lámání roští a v následujícím okamžiku se už kotě olizuje.

"Ty si tím prostě musíš projít," říká známá - psycholožka, když se jí, s mokrým hadrem na hlavě, svěřuji se svým trápením.
"Máš v podvědomí zasunutý psychoblok z myši a pokud ho neodstraníš, v příštím životě se narodíš se stejným problémem...“

"Ale já už se nechci znovu narodit!," zděsím se. "Chci mít potom už pokoj!"

"No to bys měla děvenko moc jednoduché," řekne ona. "Makej na sobě, nic jiného ti stejně nezbývá."

-A tak tedy makám. Spokojeně předoucímu kotěti v mé náručí, opakovaně vysvětluji, že kočky mají doma myši chytat a jen magor že je nosí domů. Ale to už magor hlasitě oddychuje.

A tak se alespoň v duchu omluvím svým dětem za tehdejší omezenost a mrzí mě, že se jim nemůžu svěřit, "že si tím prostě musím projít, abych v příštím životě..." Vím totiž co by mi řekly a kdo ví, jestli by možná neměly i pravdu.
(24.2.2006)



Páchám dobro
Libuše Čiháková

Ukázka z knihy "Páchám dobro". Podrobnější recenzi naleznete na stránkách Pozitivních novin a další ukázky na stránkách autorky Libuše Čihákové.

Konec umírání

"Přemáhej všechny těžkosti statečností.“ Silius Italicus

"Můj muž," svěřuje se známá, "dvacet let umírá na něco, co má pokaždý jinde. Tu v hlavě, jindy v noze, v zádech, a když se staví v hospodě, tak v žaludku. Jednou, když jsem šla kolem pohřebního ústavu, vzala jsem si prospekt nabízeného zboží. Když zase jednou muž po opici umíral, poprosila jsem kamarádku, jejíž muž byl farářem, o službu. Zachechtala se a řekla:
"A víš, že by to za tu legraci stálo?"
A tak ve chvíli, kdy se z ložnice zase ozývalo:
"Umírám, dneska už doopravdy umírám," přistoupil k jeho posteli farář.
"Slyším tě, synu", řekl a otevřel Bibli. "Přišel jsem tě připravit na poslední cestu."
Využila jsem chvíle šoku a podala mužovi prospekt z pohřebního ústavu.
"Řekni, miláčku," dojmula jsem se, "která z těchto rakví by se ti nejvíc líbila?"
Umírající vytřeštil oči, zbledl a omdlel jako špalek. A světe div se, odpoledne už mrtvola luxovala a od té doby u nás o umírání nepadlo ani slovo.
(7.2.2006)



 TOPlist